Literatura a literární tvorba Valašska byla bohatá v minulosti a troufám si tvrdit, že je tomu tak i v současnosti. Malebnost kraje, ale také nesnadné osudy horalů, dramatická historie regionu ve středověku i v létech pozdějších byla bohatým zdrojem námětů pro literární tvorbu. Tak tomu bylo a je podnes v samotném Rožnově a jeho blízkém okolí.
Za nestora literátů Valašska lze považovat spisovatele Čeňka Kramoliše.
Narodil se 7. 12. 1862 v Rožnově pod Radhoštěm. Povoláním učitel a školní inspektor je autorem čtyř desítek knih. Jsou to dějepisné, národopisné i historické romány i pedagogická pojednání. Z časů valašských rebelií z let 1620 – 1644 napsal také román o rebeliích v Zubří „Bratři Doliňáci“.
Z jeho rozsáhlého díla si nejvíce považujeme jeho knihy Moravská babička, kde jsou zaznamenané dny z časů jeho dětství a mládí, z časů jeho stařenky Roziny, z časů někdejších lidových zvyků, soužití několika generací, z času starého, který začal pozvolna mládnout a měnil se v čas nový, mladý, moderní - až po ten dnešní.
„Knihu tuto nenapsal jsem, abych snad konkuroval s krásnou „Babičkou“ od Boženy Němcové ... chtěl jsem poukázati na rozdílné povahy v jednání babičky valašské od babičky české.“
Jestliže u „Babičky“ od Boženy Němcové poznamenává Čeněk Kramoliš, že je tato kniha krásná s citlivým a něžným líčením, jak jen žena napsati dovede, pak u jeho knihy Moravská babička můžeme směle podotknout, že i jeho kniha je napsána citlivě a s půvabem. Je pro nás cenná právě oním záznamem starých zvyků.
Při vzpomínce na stařenku Rozinu pak autor uvádí: „Vzpomínám Tě se srdcem rozechvělým, Ty, pravá valašská ženo, obdivuji se Tvé síle v utrpení a v boji o život a skláním se Tvé velké lásce k nám dětem a k našemu milému Valašsku, jež je nám nejdražší na světě.“
Spisovatel Čeněk Kramoliš zemřel 16. 6. 1949 v Brně. Jeho ostatky jsou uloženy na Valašském Slavíně.
Dalším významným literátem Valašska je spisovatel Metoděj Jahn.
Narodil se 14. 10. 1865 ve Valašském Meziříčí. Občanskou profesí byl učitelem. V Zašové si najal skrovnou podkrovní světničku s výhlídkou na starý hřbitov. Právě tam dozrál obraz k jeho knížkám povídek Nevzešlé ráno a Zapadlé hory. Od roku 1901 působil. jako správce školy v Komárovicích (dnes součást Kelče), podnes tam na něho s láskou vzpomínají a umístili mu na bývalou školu pamětní tabuli.
Po stránce literární byl pobyt v Komárovicích bohatý, ale lidsky tragický, zemřely mu tam dvě děti. Proto po osmnácti letech působení v Komárovicích rád přijal nabídku být od roku 1919 řídícím učitelem v tehdy po válce obnovených klimatických lázních v Rožnově pod Radhoštěm. V roce 1926 jako učitel po šestatřicetileté školní práci šel do výslužby, v té době už žil ve vlastním domku na tehdy Štefánikově nábřeží v č. p. 529 (dnes Nábřeží Dukelských hrdinů).
Vztah Metoděje Jahna k Valašsku byl neuvěřitelně silný. Vyjádřil to v celé řadě básní. V básni „Valašsko“, kterou v různých zpodobněních lze najít i v těch nejzapadlejších horských samotách, jsou také čtyřverší:
Ej, to je kraj můj milovaný,
krása je v něm a boží klid,
kde má své rolky, chudé stany
dobrý můj a tak bystrý lid.
A závěrečné čtyřverší:
Sotva tě zhlédnu, země drahá,
radostí se mi zvlní hruď,
po klobouku že ruka sahá –
Valašsko moje, zdrávo buď...
Metoděj Jahn zemřel 14. 9. 1942 v Hranicích. Jeho ostatky jsou uloženy na Valašském Slavíně.
Malíř a grafik Jan Kobzáň podnes zůstává symbolem někdejšího starého Valašska.
Narodil se 9. 7. 1901 v Liptále v čase, kdy Valašsko stále ještě žilo starými tradicemi a lidovými zvyky, kdy valašské nářečí bylo svébytné a umělci, kteří se generovali z Valašska je považovali za svůj jazyk a tvořili v něm literární díla. Patřil k nim prvořadě Jan Kobzáň, zbojníček a maléreček, jak ho nazval spisovatel Oldřich Šuleř. Kobzáň se za celý život nedokázal vymanit z hlubiny valašského patriotismu – a jsem přesvědčený, že ani nechtěl. Kořeny tohoto hlubinného vztahu jistotně sahaly ke staříčkovi Škrabanečkovi, který malému chlapci vyprávěl dávné příběhy a báje o tajemném Valašsku, o zbojnících, o památných místech. Jaksi přirozeně vytryskl pak už během studií pramen v podobě půvabné knížky „O zbojníkoch a o pokladoch“, napsané jadrným valašským nářečím, které drnčelo a zároveň harmonizovaně hlaholilo zbojníčkovi malérečkovi v uších i mysli až do onoho nešťastného okamžiku 10. října 1959 předčasné smrti, uprostřed práce ve svém ateliéru na Soláni.
Dřevoryty a kresby Jana Kobzáně jsou podnes nezaměnitelným a nenapodobitelným kulturním dědictvím tohoto kraje.
Z jeho literární dílny vyšla také kniha příběhů „z dávných i nedávných dob, všechny naozaist staté“, která byla vydána až čtvrt století po smrti Jana Kobzáně nakladatelstvím Profil Ostrava.
Na jednom místě Jan Kobzáň vypráví: „Ach, zastara býval inší všecek život! Dědina – to bylo z pět ze šest gruntů, pár chalúpek! Ostatek ludí žili enom na salašoch po vŕchoch. Ti nevěděli, co je to kostel, hospoda nebo spolek. Do dědiny zešli enom nekeří o jarmakoch, o velikých svátkoch, ale ostatek nevěděli nikdo, co je to ludé a svět. Nejeden vŕchový člověk nebyl za celého svojeho života dolu v dědině, jako co ho kdysi babka znésla na rukách ke křtu a potom o pohřebě.“
Ostatky Jana Kobzáně jsou uloženy na Valašském Slavíně.
Spisovatelka Marie Podešvová se narodila 24. 6. 1901 v Praze. Mládí prožila v Brně. Vytvořila několik rolí v němém filmu. V roce 1926 se provdala za malíře Františka Podešvu a s ním se v roce 1938 přestěhovala na Soláň.
Publikovala od počátků 30. let, ale knižně debutovala až v roce 1959 románem „Poslední rok“, charakteristickým porozuměním pro život beskydských horalů a jejich vztah k přírodě.
Psala také knihy pro děti, psala o životě a díle Františka Podešvy a také cestopisy.
V knize Když slunce září, kterou v roce 1978 vydalo nakladatelství Profil, Ostrava se vyznává, jak jí byl letní měsíc osudově přisouzen:
„Červen je můj měsíc. V červnu jsem se narodila. V červnu jsem se poznala se svým mužem, v červnu jsme prvně vystoupili od karlovického jezera na lesní loučku v kotlince pod horským hřebenem, kde nás uvítalo zurčení živé vody skalního pramene a sluneční svit provoněný pryskyřicí. Říkalo se tu Na rovénkách. Tady nás něžně objaly panenské lesy a Rovénky přiložily k našim očím kouzelný krasohled vyhlídky do dalekého kraje. Červnový den nás hned napoprvé tak očaroval, že jsme se nechali se šťastným odevzdáním připoutat k tomuto místu na beskydském Soláni po všechny další dny našeho života.“
Spisovatel Oldřich Šuleř k tvorbě Marie Podešvové poznamenal: „Stál jsem u jejího literárního debutu, až syrově pravdivého venkovského románu Poslední rok. Už tenkrát mne udivovalo, jak se autorka, jejíž kořeny přece netkvěly ve valašské půdě, dokázala pravdivě vcítit do valašského světa a umělecky jej přesvědčivě ztvárnit."
Snad právě neosobním pohledem dokázala ve svém literárním díle tak skvěle zaznamenat klopotný život horalů na Valašsku, jejich každodenní starosti, ale i drobné radosti.
Marie Podešvová zemřela 18. 10. 1994 ve Valašském Meziříčí, její ostatky jsou uloženy na Valašském Slavíně.
Život básníka a literárního teoretika Ladislava Nezdařila byl osudově předurčen dvěma sedmičkami, právě tolik let mu bylo přisouzeno hostovat na tomto světě. Narodil se 8. 2. 1922 v Tylovicích (dnes městská část Rožnova pod Radhoštěm), zemřel 15. 1. 1999 v Praze. Jeho ostatky jsou uloženy na Valašském Slavíně.
Ladislav Nezdařil na rozdíl od Jana Kobzáně z rodného Valašska odešel na studia do Prahy a pak už domů do Tylovic a na Valašsko jen zajížděl na kratší či delší pobyty. A právě ono odloučení v něm nechalo vykvasit a posléze vytrysknout vyznání k tomuto hornatému koutu země v podobě výjimečné básnické sbírky Horní chlapci. Svou poezii psal v nářečí s dobře patrným vlivem literárního teoretika, proto přesně a výstižně, až se při čtení jeho veršů tají dech a zastavuje srdce. Právem je jeho knížka Horní chlapci považována za nejlepší básnickou sbírku o starém Valašsku.
Pokud s jeho verši v srdci a mysli i dnes vejdeme do některého z posledních dřevěných stavení, vždy nám na pozdrav dýchne teplo staré pece, kterou neúprosný čas zboural a z našich domovů odstranil. Podnes zaslechneme zaskřípat zámek ve dveřích, které spolu s lidmi stárly na závoře, a darmo nosit ten klúč k nim po kapsách, když těch dveří už není tu. A pořád zůstává touha vrátit se tam, kde višeň hořela za tmy jako zlatá klec, stála stará alej, formanské vozy hrčivě nadskakovaly na kamenité cestě a kde navečer zavoní dúška mateří a zvon z věže rožnovského kostela hladí rozkvetlé stráně.
Formani básníka rodného Valašska na jeho poslední cestě nakonec nedoprovodili, ani symbolicky. Rakev naložena do černého auta - to s čadícím výfukem zatočilo za roh prvého městského domu - a už ho nebylo.
V našem výčtu nelze opominout spisovatele a novináře Josefa Františka Karase. I když rodák z Tišnova, přilnul k Valašsku tou měrou, že se vzdal práce novináře, usadil se s rodinou v dřevěném domku v Zákopčí za Hutiskem a věnoval se výlučně literární práci. Jeho pracovitost byla obdivuhodná, neznal svátky ani neděle, dokázal při petrolejce psát celou noc až do svítání. Ve své skromnosti potřeboval jenom ten tabák.
V součtu jeho děl je jich snad sto čtyřicet nejrůznějších žánrů, jenom divadelních her napsal více než třicet, ale převládaly historické romány, vydávající svědectví o neklidných časech v době rebelií na Valašsku (1620-1644), například Portášská historie, Valašská vojna a další. Do literatury vstoupil roku 1905 románem Pohádka duše a jeho poslední knihou byl román Pro jazyk a národ.
K lásce k Valašsku se vyznal slovy: „Miluji Valašsko až náruživě, pro jeho trpkou historii a že jsou tu hory, jsem horal a horal nezvykne jinde než v horách."
Josef František Karas zemřel ve věku pouhých padesáti pěti let v Dluhonicích u Přerova, kam ho vyhnaly studené valašské zimy. Ač v den pohřbu lilo jako z konve, doprovodilo ho na poslední cestě množství jeho čtenářů, také delegace z Valašska.
Ostatky Josefa Františka Karase jsou spolu s ostatky jeho dcery Vilmy uloženy na Valašském Slavíně.
Etnograf PhDr. Jaroslav Štika, CsC., rytíř Rumunska, psal odborné knihy o etnografii, jak to vyplývalo z jeho profese, ale jsou to knihy nejen poučné, ale také čtivé.
Jaroslav Štika se narodil 1. 4. 1931 v Rožnově pod Radhoštěm a mimo to, že v letech 1972–1999 působil jako ředitel Valašského muzea byl také viceprezidentem Svazu evropských muzeí v přírodě. Vydal řadu knih o Valašsku. Patří k nim také ta z roku 2007 Valaši a Valašsko.
„V roce 1953 jsem se vypravil na salaš na Černou horu u Radhoště, na které bačoval Vincenc Blinka,“ vzpomínal za svého života Jaroslav Štika. „Vstoupil jsem ten den do světa archaických tradic. Jejich poznání jsem se pak věnoval až do dnešních dnů. Z Valašska jsem za salašemi a bači putoval po celých Karpatech a všude jsem nacházel překvapivé shody ve způsobu života salašníků, ve zpracování ovčího mléka i obyčejích a také v terminologii.“
Tímto poznáváním byl vlastně prostoupený celý život Jaroslava Štiky. Byl k němu osudově předurčen už tím, že se narodil právě v Rožnově, kde byl při vzniku Valašského muzea v přírodě a kde po celý život usiloval o zachování lidových tradic.
V letošním roce, právě o tomto letním čase, také z podnětu Jaroslava Štiky, je realizován Velký karpatský redyk, kdy pastevci ovcí, tak jako za starých časů, putují s třistahlavým stádem po Karpatském oblouku z Rumunska přes Ukrajinu, Polsko, Slovensko a Českou republiku. Poslední úsek v polovině září 2013 do Valašského muzea v přírodě, kde bude celá akce zakončena, je pojat jako „Memoriál Jaroslava Štiky“.
Doktor Jaroslav Štika, zemřel 28. 9. 2010. Jeho ostatky jsou uloženy na Valašském Slavíně.
Jan O. Bor je umělecký pseudonym spisovatele, občanským jménem Josef Kresta. Narodil se 14. 7. 1895 v Příboře – zemřel 11. 5. 1972 ve Vítkově. Působil jako policejní úředník v Českém Těšíně. Za války byl penzionován a s celou rodinou žil v Zašové. Zde se zapojil do ilegální odbojové činnosti, za což byl později vyznamenán. Psal prózu i verše se sociální problematikou, napsal také několik dramat. Za pobytu v Zašové vznikla sbírka básní „Zašovské pomněnky“ (prvně vydaná v roce 1947), v níž zachytil obraz vesnice i dusnou atmosféru válečné doby.
První literární prací J. O. Bora byl útlý svazek „Vítkov a Vikštejn“ z roku 1957. Napsal také román „Oběti strojů“, vydaný roku 1931. Jeho děj se odehrává u vysokých pecí v železárnách, umístěn je však do anglického prostředí, zřejmě z opatrnosti, jako zaměstnanec státní služby totiž nesměl oficiálně publikovat. V románu věnuje pozornost dělnickým obětem při práci na strojích. Druhá kniha „Ocúny hald“ s podtitulem „Brennpartie“ je románová reportáž ze života ztroskotanců na ostravské struskové haldě. Kniha je napsána v ostravském žargonu. Vydal také knihu „V hladových horách“.
V Zašové si tohoto spisovatele považují, po roce 1990 jeho básnickou sbírku „Zašovské pomněnky“ znovu vydali.
Spisovatelka Jožka Nejedlá (Fassmannová – Střechová) se narodila 21. 11. 1881 v Rožnově pod Radhoštěm jako Fassmannová, provdána Střechová. Pseudonym Nejedlá přijala z úcty ke své babičce Josefině Nejedlé. Je autorkou půvabných povídek ze života Valachů na Rožnovsku, které sebrala do dvou knih „Humor z Valašska“ a „Na valašských kotároch“. Přispívala také do novin. Odloučenost od rodného kraje ji v městském prostředí motivovala k literární tvorbě. Snažila se zachytit běžné lidské starosti, všímala si událostí, které vypráví s humornou nadsázkou. Její texty našly mezi čtenáři oblibu i pro nenásilné používání valašského nářečí.
Spisovatelka Jožka Nejedlá zemřela v Brně 12. dubna 1943. Na sklonku života toužila najít poslední odpočinek v rodné valašské půdě. Její přání bylo splněno až po třiašedesáti letech v neděli 10. září 2006, kdy za účasti krojovaných Valachů byly její ostatky pietně uloženy na Valašský Slavín. Náhrobek z bloku pískovce od M. Brüknera z Olomouce nese spisovatelčino jméno, životopisné údaje a text „Spisovatelka Valašska“.
Vyprávění Jožky Nejedlé je i pro dnešního čtenáře poutavé a její příběhy našly přívětivý ohlas mezi čtenáři.
Národopisná pracovnice Vilma Volková byla dcerou spisovatele J. F. Karase. Ve svém dětství nosila jeho literární zásilky nakladateli ze samoty v Zákopčí do Hutiska na poštu, lidé jí tehdy říkali „víla z hor“.
Narodila se uprostřed letního času 19. srpna 1903 a po celý život organizovala a také se aktivně účastnila kulturního dění v celém tehdejším okresu Vsetín. Psala do novin, spolupracovala s rozhlasem i televizí.
V úsměvných vzpomínkách nešetřila ani sama sebe. Vyprávěla, jak při natáčení televizního filmu „Marjánka matka pluku“ dostala za úkol říct jedinou větu, takový „ščěk“: „Zde vidíte Fridolína.“ Dalo práci, než vymustrovaná, s černou parukou a červenou růží na hlavě nakonec po velkém utrpení zmíněnou větu řekla. Všecko dobře dopadlo – pak jí oznámili, že tu její větu budou stejně dabovat. Ale úspěch to byl, když jedna návštěvnice Valašského muzea až ze Slovenska jí řekla: „Já vás poznala podle vašího nosa!"
Vilma Volková znala historii kraje. Znala také místní umělce, všechny valašské malíře a také lidového řezbáře Juru Malinu, který byl „... aji básník, takový neučesaný, ale svůj“.
Všech 34 675 dnů paní Vilmy Volkové, které jí byly na tomto světě dopřány, bylo zaplněno optimismem, neutuchající aktivitou, nadějí v dobro člověka a vírou v uchování krásného Valašska i do časů budoucích.
Její ostatky jsou uloženy spolu s ostatky jejího otce, spisovatele J. F. Karase, na Valašském Slavíně.
Jen zdánlivě zůstává na okraji literárního dění a lidské paměti Páter, profesor Ludvík Černoch.
Narodil se 12. listopadu 1914 ve Vídni. Během gymnaziálních studií ve Strážnici se rozhodl pro studium v olomouckém semináři. Absolvoval studia filozofie a historie na Filozofické fakultě v Praze, byl profesorem na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži.
Na kněze byl vysvěcen 5. července 1939 v Olomouci. Působil v Kostelci u Holešova, Kroměříži, Pitíně, Rožnově pod Radhoštěm, Vidči, Blatnici pod svatým Antonínkem a v Sudoměřicích.
Od roku 1980 žil na odpočinku v Rožnově v malém domku na Kramolišově. I tehdy obětavě pomáhal v rožnovské farnosti a na Dolní Bečvě. Posílen svátostmi zemřel ve věku nedožitých 86 let v pátek 29. září 2000.
„Každý z nás dostal do života nějaké dary,“ řekl při jednom našem rozhovoru. „Záleží jen na nás, jak je zužitkujeme.“
Svých darů využil Páter Ludvík Černoch k moudrému a spravedlivému životu. Měl také neobyčejný vztah k přírodě: „... abychom v ní nezneuctili ani jedno místo, neboť nikdo nevíme, kde jednou bude stát náš křížek.“
V roce 1997 vydal knížku plnou moudrých myšlenek „Slovo na dobrou noc“, která se u čtenářů setkala s velkým ohlasem.
„Neměl jsem život jednoduchý, ale byl to dobrý a krásný život,“ řekl prof. Ludvík Černoch v den svých 85. narozenin.
Profesor Ludvík Černoch odpočívá na rožnovském hřbitově. Nedaleká lavička láká k usednutí a zamyšlení nad tím, že ze společenství lidí odcházejí i moudří a spravedliví.
Život a dílo kněze, básníka a spisovatele Metoděje Karla Bystřického (vlastním jménem Drda) lze charakterizovat jako slasti srdce a strázně života.
Metoděj Karel Bystřický - Drda se narodil 11. 8. 1907 na Videčských Pasekách jako desáté dítě z jedenácti sourozenců. Přifařením Videčských Pasek do Valašské Bystřice prožil dětství a mládí tam. Po absolvování Reálného gymnázia v Uherském Hradišti vstoupil do řeholního řádu Salvatoriánů ve Valašském Meziříčí. Působil také v Brně a v Prostějově. Jako římskokatolický kněz řádu koleje Salvatoriánů přijal řeholní jméno P. Irenej Metoděj Drda, SDS.
Věnoval se psaní článků a básní, zejména pro Noviny z Pod Radhoště, které vycházely ve Valašském Meziříčí. Jeho fejetony byly tištěny v kalendářích. Psal texty k písním, které byly zhudebněny, např. Vojtěchem Říhovským.
O svém rodišti napsal knížku psanou v nářečí „Figurky zpod Radhoště“. Děj knihy „Za hlasem srdce“ se odehrává v Bystřici pod Hostýnem a na Hostýně. Napsal knihu „Bílé ruce“ (rok vydání neuveden). Román „Portáš Jurka“ je historický obraz z 18. století. Děj autor umístil do zcela konkrétní krajiny, dnes Valašské Bystřice, Vidče a Zašové, především jako poutní místo, Valašského Meziříčí a okolních hor. Autor se věrohodně zmiňuje o životě lidí. Vychází z důvěrné znalosti kraje, ve kterém se narodil, kde pak také svůj život dožil. V tom je toto jeho dílo nejsilnější a knihu „Portáš Jurka“ lze považovat za jeho nejlepší dílo. Lze jen litovat, že k vydání právě této knihy mu už zřejmě nezbývalo sil, ale nebyla k tomuto počinu nakloněna ani politická a společenská doba. Román „Portáš Jurka“ vyšel až po autorově smrti samizdatem (rok neuveden).
V roce 1950 byl Metoděj Karel Bystřický (vl. jm. Drda), v období represe proti církvi zatčen a deset let žsalářován. V tomto roce byl tajně vysvěcen na římskokatolického kněze. Po zatčení byly jeho nedokončené práce i knihovna zlikvidovány.
Z celého literárního díla Metoděje Karla Bystřického - Drdy vyznívá jeho láska a obdiv k rodnému kraji.
Posledních pět let života pečovaly o Metoděje Karla Bystřického - Drdy řádové sestry v Zašové. Zemřel 18. 3. 1975 v Zašové. Jeho ostatky jsou uloženy ve Valašské Bystřici u kostela.
V roce 2001 byl Metoděj Karel Bystřický - Drda při oslavách 350 let obce Valašské Bystřice jmenován osobností obce. V roce 2005 bylo připomenuto 98. výročí jeho narození, 55. výročí kněžského svěcení a 30 let od jeho smrti.
Metoděj Karel Bystřický - Drda byl ve Valašském muzeu zapsán do Knihy Paměti kraje, jsou v ni uváděny osobnosti, které se významně zasloužily o Moravské Valašsko.
Spisovatel Jan Surý. Jeho první kniha vyšla v roce 2009.
„Narodil jsem se 1. 9. 1942 v době, kdy už byla druhá světová válka v plném proudu,“ uvádí o své osobě. „I když jsem Valach jako poleno až do kolikátého kolena, tělesnou konstituci jsem se nehodil pro tvrdý život na kotárech, bylo mi umožněno odejít po dokončení školní docházky z mojí prastaré rodné vsi Hovězí dále do světa – tak jsem se v roce 1956 dostal do Rožnova.“
Po absolvování průmyslové školy pracoval jako technik v Tesla Rožnov na obrazovkách, kde vydržel až do důchodu.
„Mám teď víc času na přemýšlení o nové době. Občas jsou to úvahy a myšlenky neradostné. Začal jsem je klást na papír. K pochopení nového světa mi pomáhal staříček Čtvrtinový. Tak vznikl vzájemný dialog mezi mladším člověkem a staříčkem a díky okruhu mých čtenářů se začali „Staříčci“ rozlézat do světa.“
Takto se roku 2009 vydala na pouť mezi čtenáře knížka Jana Surého „Tož tak ide svět...“
I když se staříček Čtvrtinový trochu staromódně točí jen kolem chalupy, jeho pohled na věci je pragmatický. Jeho mluva je jadrná a přímá, nepostrádá humor a ani pořádnou dávku ironie, většinou zaměřenou na sebe, jak se zpropadeně nešikovně v té moderní době orientuje.
Vtipným a laskavým slovem neotřeně komentuje autor a jeho staříček Čtvrtinový problémy současné doby. Ale kdo vlastně je onen staříček Čtvrtinový, ptáme se. Kdo asi jiný, než sám autor, který vtipně využívá dialogu generačně posunutých náhledů na současný svět.Jadrný vtip a laskavý humor Jana Surého našel oblibu u celé řady čtenářů.
Tolik stručný přehled autorů, který si neklade nárok na úplnost, protože nastupují další, mladší generace Jejich chápání Valašska i světa je sice jiné, ale okouzlení Valašskem, doufám si tvrdit, zůstává stejné.
Richard Sobotka
(srpen 2013)
Článek vznikl u příležitosti konání besedy Regionální a národopisná literatura v Městské knihovně Rožnov, jejímž cílem bylo seznámit veřejnost s publikačními počiny na poli valašské regionální literatury v uplynulých dvou letech. Beseda byla součástí programu MFF Rožnovské slavnosti 2013.
Poslední aktualizace: 19. 7. 2013