Strom ve tvaru dlaně
Znám strom ve tvaru dlaně, kolem něj chodily vznešené laně. Za noci chodily k studánkám pít, láskou se těšily, že mohou žít.
Doba se mění, zvěř z lesů mizí, pro naše pohodlí penízky ryzí. Studánky jako dřív lidé už nečistí, pán čas je ukryl hluboko pod listí.
Kde dříve rostly mohutné stromy, posázel člověk veliké domy. Řeky nesmějí svobodně téci, někdo je zamkl v železné kleci.
Světem se plazí šediví hadi, jedni jsou staří jiní zas mladí. Po nich se prohání plechové koně, vždyť šedí hadi jsou tady pro ně.
Koní a hadů je čím dál víc, pokryli bradu i zemský líc. Řežem si větev, pila přidává na síle, země se brání té lidské přesile.
Křičí a běsní zábrany nemaje, než modrý klenot docela roztaje. Chraňme svou zemi, která nás živí, nebuďme těmi, co jsou jen chtiví.
|
Paní smrt
Potkal jsem ženu v domě přítele, kráčela na schůzku do jeho postele. Od těch dob jsem přítele neviděl, sotva bych komu tu ženu záviděl.
Často ji vídám kráčeti po světě, básníci o ženě veršují v poetě. Pánové o ní mluví a rokují, jedni se modlí, druzí se strachují.
Vchází k nám do dveří, ač není pozvána, pod rouškou tajemství většinou schována. Každý ji potkáme dříve či později, v tomhle tom souboji nemáme naději. Ale spravedlivá ke všem je a ošálit se nedá, kde nezbývá naděje, ruku svou Ti podá.
Válka jí je hostinou tam papá do sytosti, krev má v číši rozlitou, jež pije z povinnosti. Jednou se s ní ožením v černém hábu saka, tenhle život vyměním v let, volného ptáka.
|
Tvé oči
Tvé oči jsou dotyky dlaní, hebké jak šíje laní. Na slunci září jak tekoucí řeka, co v Beskydských horách mluví, když stéká.
Jsou saharskými studnami, pod písečnými dunami, co život tam všem dávají, když slunce souží potají.
Jsou solí mého života, světlem kde je temnota, pramen, z něhož toužím pít, smysl, pro který chci žít.
|
Barevné období
Když podzimní král chopí se díla v barevné hojnosti jeho je síla. Duši tvou pohladí pestrými vlasy uši tvé naladí vnitřními hlasy.
Vydáváš se na procházku k místu, kde stromy nosí šaty z listů. Vcházíš do jeho království, kde klidem tvou duši pohostí.
Vylétl puštík z koruny stromů, došla jsi na místo bohyně hromů. Sedneš si v listí, chceš otázky klást, toužíš být laní a loukou se pást.
Dáváš si za ucho barevný list, chtěla bys v duších umět číst. Ale úloha je to složitá, když to postrádá lidská logika.
Číslice ani rovnice tady neplatí, ani penězi se to nekrátí. Snad hlas srdce ti napoví, v tomhle tom barevném období.
Když se krajina slévá do modra, tvá očka už nejsou tak pozorná. Divoce planou jako svíce, vlády se ujímá večernice.
Soumrak pomalu nachoví, kdopak Ti kdopak odpoví. Na otázku proč jsi sama, když toužíš být milována.
Přemýšlíš stále víc a víc, kde pak spává ten tvůj princ. Co tě svou láskou ovine, v téhle té noci stříbrné.
|
Poraněná květina
Tam někde v horách roste poraněná květina, má zelené květy s krásným jménem Jiřina. Zlý princ pošlapal její duši, a vzal si, co mu nepřísluší.
Chodím kolem té kytičky a dělá mi smutek, nezavřu oči, nejsem z těch, co by utek. chtěl bych ji zalévat a starat se o ni, má zraněný stvol ale tak krásně voní.
Kytičko, nebuď z toho smutná, když život po pelyňku chutná. Nechci, aby ohnivá voda narušila základy tvých domů, dobře víš, utopila spousty kytiček i statných stromů.
Vím, máš mnoho starostí a mnoho dobrých stránek, ale nechci dopadnout jak Štěpán Šafránek. možná půjdem každý svou cestou, nebo mi budeš záchranou vestou.
|
Proč, proč, proč…
Proč lidé chodí do války, a dívky nosí copánky. Proč lidé umírají hlady, a jiní mají tučné brady.
Proč váha peněz ničí lásku, a spousta lidí nosí masku. Proč dělíme se na víru, a ceníme si safíru.
Proč ničíme naši zemi, a rostou mechy na kameni. Proč, proč, proč? Proč je život kolotoč?
|
Jak hrabivý mocný král na šaškovy řeči dal
Budu vám vyprávět o hrabivém králi, my s šaškem v posteli se tomu smáli. Tam někde za devatero horama, leží království vzhůru nohama, chystala se velká svatba, nebo spíše pálka platba.
Bydlela jsem v krásném hradu a měla od pečínky masnou bradu. Na mou věru já tam žila, víno z číše s králem pila. A teď už mě poslouchejte, v rypáčku se nešťourejte.
Šašku pomoz, jsem smutná a ponurá, uchází se o mne nafoukaný bambula, co byl u nás na plese a hulákal jak na lese, že má palác ze zlata a buclatá prasata a v zahradě má vzácné keře a lesy plné dravé zvěře,
Můj otec ten mocný král za peníze mne mu dal. Mám na otce velkou zlost, pohodil mne jako kost. Rozmluv mu to moudrý šašku, dám ti za to dobrou flašku, pokus se, nám ráda jiného, ach Martina Troda statného.
Ach moje milá, pan král nedá na mou radu, jsem jen poskok a nemám modrou bradu, ale budiž zkusím malou lest a hlavu mu řečmi splést. Už neplačte, počkejte mne tady, zkusím dát hloupost do návnady.
Ťuky ťuk, kdo klepe, pojďte dále. Co chceš šašku od svého krále? Přišel jsem jen na slovíčko, dej postavit na kafíčko. A nejsi tak trochu drzý? Odpusť, králi mě to mrzí.
Co chceš, mám spoustu práce, chci vdát dceru bez legrace, mám bohatého nápadníka, chci přezkoušet pokladníka. Ale peníze nejsou všecko, chceš na trůně hloupé děcko? Zanech řečí ve mně zlost, ztrestám tvoji troufalost.
Jsem jen prostý jelimánek, hoď mi raděj dalamánek. Ten tvůj jazyk hloupě mele, že tě kopnu do drndele. Zadrž ó můj vladaři, než se ti to podaří, odpusť mi má milosti, mám drndel třetí jakosti.
Králi tvá dceruška je smutná, jiná láska jejím retům chutná. Jaképak copak ať se tváří zvesela, nechci skončit jako soused Maděra, co vdával dceru tehdy v létě, a teď fňuká, že má socku zetě. Chci prašule peníze, chechtáky, co nejvíc samé zlaťáky.
Ale králi dcerka brečí, co jsou to za divné řeči. Vezme si ho a to basta, ale on prý tuze chlastá. To co říkáš to je lež, ty jsi šašku drzá veš.
Je to pravda na mou duši, pálí to prý někde v buši, propil již půl království, a má velké starosti. Jaké starosti chceš-li se ptát, bohatou děvu chce si hned brát.
Jestli je to hnusná lež, nemine Tě černá věž. Chceš-li poznat kata Standu, dělej si dál ze mě srandu. Máš-li ale pravdu šašku, a on často svírá flašku, bohatou-li shání ženu aby zpevnil svoji měnu.
Tak zruším tenhle bídný sňatek, nechci ve své truhle zmatek, a mou Kateřinu nedostane, to mé tělo dříve vzplane.
Za tu moji zprávu, nedáš mi tu kávu? Jsem jen chudý siroteček, dej mi k ní i oplateček.
Kuš, jdi mi z očí šašíno, ať služka skočí pro víno. Jak poroučíš, jasný pane, jak jsi řekl tak se stane.
Za dveřmi se šašek směje, slyší krále, jak tam kleje. To princátko ten darmožrout, toužím ho teď nakopnout.
Šašek řekl pravdy půl, princátko má zlatý důl, ale srdce bez soucitu, utopil jej v blahobytu. Láska je mu hodně cizí, vsadil všechno na třpyt ryzí.
Ale s pitím pravdu měl, jako kdyby osud chtěl. Denně ten princ svírá sklenku, jako dítě nosí plenku. Játra jako kamení, zlato už to nezmění.
A to je konec příběhu. Už musím jít k obědu. Čeká na mne kotleta, složil Pavel poeta.
|
Rybička
Narodila se rybička, měla hnědá očička. Žila v jedné zátoce, v zemi Čecha praotce.
Jak sílila, a houstly vlásky, poznala i různé masky. Žila jednou dole jednou nahoře, jindy špatně jindy v pokoře.
Ale věděla málo o žití, uvízla do jedné ze sítí. Počala pít kalnou vodu, plavala teď proti proudu. Cítila ten háček v puse, pila často stále v kuse.
Žila ve snech v jiném světě, snila o lásce a o kometě. Cítila se velmi sama, toužila být milována.
Pán čas o ní řekne víc, jestli se z ní stává princ. Nebo plave v kalné vodě, pak bude žít v nesvobodě.
Životem plave více rybiček, co mají tvrdý chlebíček. Snad najdou rybky svoji lásku, ať nenosí pak chmurnou masku.
Bratříček
Bratříčku můj kam chodíš spát, tak jako dřív se nemohu smát, bratříčku můj kampak jsi šel, trojkolku svou sis zapomněl.
Tvá máma pláče a já s ní, místo tvé prázdné k poledni. Tvůj táta pije čím dál víc, babičce chřadne steskem líc.
Snad sis v té vodě chtěl chytit vážku, tys ztratil váhu já zase brášku. Bratříčku můj měl jsem tě rád, promiň, že na ryby nechtěl Tě brát.
Teď mě to bolí strašně moc, nemůžu spát, když přijde noc. Mněl jsem tě hlídat, já s klukama šel, proč jsi ho, pane, proč jsi ho chtěl?
Kdybych jen nešel ten fotbal hrát, mohl jsi dneska u stromku stát. V podvečer vánoční dívám se na nebe, v ruce mám dáreček, co měl být pro Tebe.
Ve hvězdách hledám snad nějaké znamení, jestli se hvězda v Tvoji tvář promění. Bratříčku můj kampak jsi šel? Bez Tebe jsem tu osiřel.
Barevné oblázky
Stavím svět z barevných oblázků, oblázky potom vyměním za lásku. Lásku pak ukryju ve svém srdíčku, v srdíčku zrodí se tóny pro písničku. Písničku zazpívám každému pro radost, kdo bývá smutný nebo má právě zlost.
Vzácné dary
Láska je cit, jež živí naše duše, nedá se vzít, je darovaná z kuše. Zdraví je dar, jež každý si cení, ač nejsi král, je to tvé jmění. Štěstí je dítě zdraví a lásky, pokud Tě potká, vyhraješ sázky.
Smutné srdce
Je tomu rok, co jsi mi odešla do míst, s kterých nevedou cesty zpět. Toho dne vstoupil do mého života smutek, oči mé pohasly a slunce mne přestalo hřát. Květy tak jako dřív nevoní a med ztratil svou chuť, těším se na chvíli, až se opět shledáme.
Vstříc novému pokroku
Vstříc novému pokroku pějeme píseň otroků pějme píseň la la la ať pánům kvete fiala.
Z pánů čiší vznešenost, a ty pak zlostí hryžeš kost, ale klidu moc nemají, když nespí tak počítají, chtěli by mít čím dál více, nakopat je do zadnice.
Z peněz máme okovy, každý pro své podkovy. Děláš na svůj byt stravu, páni mají dvojku z mravů.
Zakletí v mamonu kráčíme ve spěchu, černému baronu je to ku prospěchu. Po světě chodívá v šedivém obleku, vzpřímené polohy přejdeš do pokleku.
Levá pravá seno smetí, jak ten život rychle letí. Letí, letí kolem nás, až si jednou zlámem vaz.
Pro všeobecný pokrok, stal se ze mne otrok, pro všeobecný přebytek, stal se z lidí dobytek.
|
Touha
Tvé oči mne svádí k líbání, jako dvě louče hoří, vidím v nich krásu svítání, i hlubiny dávných moří.
Vidím v nich odraz hladiny, kde slunce s leskem hrají, jsou jako kvítky planiny, co tulákům se zdají.
Tvé tělo žár mi dodává, a prsty se mi chvějí, touha má je svéhlavá, jak srnci píti chtějí.
Tvé tělo v touze chvějící, jak rybka vodou pluje, při dotecích je měnící, když dotýkám se sluje.
Když vedle tebe usínám, a začíná zpěv ptáků, láskou zmožen vzpomínám, na květy vlčích máků.
Ty květy co mi napoví. že máš mne taky ráda. v lásce oba hladoví. leháš si na záda.
|
Kde se mi skrýváš
Přešel jsem hory, prošel jsem lesy, všude jsem hledal tvoji tvář, kde se mi skrýváš, miláčku kde jsi, chtěl bych Tě milovat a nejsem lhář.
Jednou Tě najdu, někde jsi skrytá, taky mě hledáš a to se sčítá, sčítá se, sčítá, ale není to sázka až tě však potkám, bude to láska.
Dívka s vážkou na krku
Dívka s vážkou na krku, jež vodu rády mají, vzala něžně za kliku, až dech můj se tají.
Její modré studánky hluboké jak tůně, překrásné jak červánky až srdce moje stůně.
Až noc se v samet promění a hvězdy půjdou spát, mám takové tušení, že se mi budou zdát.
Byl jsem ale zadaný, nechal jsem ji jít, kroužkem snubním svázaný mohl jsem jen snít.
Cesta se skládá z kamínků z kamenů pak mosty, v srdci nosím vzpomínku jako na vzácné hosty.
|
Válka očima smutného vojáka
Vznešení pánové pozvali mě do války, na památku manželce věnoval jsem korálky. Má žena plakala, já se smál, smutek jsem smíchem zakrýval. Řekl jí, měj se a dal jí pusu, loučení není dle mého vkusu.
Nechápu, co někteří mají za hodnoty, v hloubi duše své skryté samoty. Nechceš jít zabíjet, řeknou ti, srabe, hrdina je snad ten, co životy krade? Nepůjdeš bojovat, můžeš být zrádce, mohou Tě pohoupat na oprátce.
Neviditelné mlýny nutí tě bojovat, své emoce naučíš se skladovat. Ve válce přec šanci máš, že s rodinou jednou posnídáš.
Kráčíme do války, jež naší válkou není, možná, že padneme už zítra po setmění. V rukou svíráme hromové hole, pokorně hrajeme svěřené role.
Lezeme shrbeni v duši kus špíny, mocní se netrápí pocitem viny. Zalezli do krytů, očima mžourají, pánové u moci svědomí nemají.
Zubatá zuří, začíná řvát, padl nám první kamarád. Vyprávěl, že hodnou ženu doma mívá a, Haničku, co neposedná bývá. Už nemá manžela, už nemá otce, leží teď v márnici na pohovce.
Smrt ani dnes nebyla líná, čtyři kamarády zabila mina. Nechci tu válčit, nechci tu být, že mi je smutno nemohu skrýt.
Už dva dny jsme pod těžkou palbou, krčím se v zákopu s motýlí barvou. Někdo křičí, prosím Tě zab mě, ten voják byl úplně na dně.
Topím se v lítosti, očima utíkám, dát kulku z milosti, nemohu, odmítám, cítím jeho smutné oči, trápí se a prosí, po tvářích, mi řinou kapky slané rosy.
Naposled vydechlo mohutné tělo, břicho mu roztrhlo librové dělo. Na srdci choval dítě a ženu, umřel tak mladý, na rtech má pěnu.
Padly tu spousty takových kluků, co ve svých domovech stískali ruku. Ženám dávali polibky plné vášně, když o tom přemýšlím tak je mi strašně.
Mé srdce pláče a krvácí, proč jsme jen malí vojáci? co v zákopech strach mívají, když smrt nás krade potají.
Přemýšlím, proč jsme vlastně tady, a co nám to dali do návnady. Teď tu padáme jak uschlé listí, sebe se neptáme co s nenávistí.
Ale nechci ti psát jak smrt nás tu linčuje, vím, drahá moc Tě to trápí a skličuje. Píšu ti miláčku, drž se, musíš být silná, vzpomínám, psalas, že mám doma syna. Jednou bych s vámi doma chtěl být, jestli nenajdu v nebesích svůj byt.
Kdyby se stalo a hlava má padla, nezůstaň sama, jenom bys chřadla. Nic naplat život půjde dále, najdi si ovečko, jiného krále. Ať se netrápíš a syn nevyrůstá bez otce, jen mu řekni čí je to jméno na hrobce.
Tak buďte s Bohem nebo radši nashledanou, Markétko, miluji Tě, to žádné války neodvanou. Posílám pusu a brzy se vrátím, snad se v těch horách tady neztratím.
Mám už dost téhle té války, složil jsem list a vložil do obálky. Bodákem připíchl a pověsil svou známku, snad to někdo najde a dá pár franků a smutné psaní poletí k Vám do dáli, Tvá paže ho vezme a ruka Tvá rozbalí.
Přišel rozkaz k útoku, slyším polnice zvuk, v hlavě běží obrázky na nich malý kluk. Má čelenku z pouti v ruce, drží šípy, sedí tiše v koutě v paži staré lípy.
Už nejsme děti co si hrály na vojáky, přecházíme do útoku bez milosti na bodáky. Vyběhli jsme ze zákopů s mocnými hesly, tu v prsou mne píchlo a nohy mi klesly. Smrt mě ranila ostrými drápky, nevrátím se k vám cestami zpátky.
Ležím tu v blátě a je mi zima, vzpomínám na Tebe a svého syna. Na moji rodinu co asi dělají, vždyť ve válkách vojáci zmírají. Vzpomínám na Tebe, kde jsme se poznali, a první polibky na rty si dávali. Už ti neřeknu, jak moc Tě mám rád, bylas mi vším můj věrný kamarád.
Kdybych tak mohl vrátit čas, miloval bych víc každého z vás. Dny mého života v hlavě si vracím, bolí mne jistota, že už ho ztrácím.
Život se pomalu vytrácí, byli jsme jenom pěšáci. Páni se přou a hádají, a vojáci za ně umírají.
Chtěl bych říci pár vět, proč se válčí, co je svět? Proč tahle válka vůbec byla, a komu kapsička se namastila?
Proč lidé jsou jak stádo ovcích, pak mají hroby třeba v kopcích. A mocní ať si uvědomí, že nám život nedali, ve válce nám požehnali a tím nám ho sebrali.
|
Démon alkohol
Napij se človíčku, dám ti svou sílu, za plnou skleničku chci Tvoji víru. Za Tvoji závislost, chci tvoje svědomí, Tvá bude opilost, mé bude vědomí.
Buď mým otrokem nejsi v tom sám, pak každým patokem zavřu ti chřtán. Chci vidět soužení i lidský pláč, to je mé toužení to je můj láč.
Pij jako duha, já jsem tvůj pán, Ty jsi, můj sluha tady, máš džbán. Pij, jenom pij, ať hlava se točí, pak barvy krve budou tvé oči.
Pomalu rozpustím Tvé silné tělo, toužilo okusit tak moc mě chtělo. Po ránu budeš mít chvějící paže, než si dáš mne, co Ti teď káže.
Pij jenom dál, až zbudeš v tom sám, kde budu já, budu tvůj chrám.
Poznání
Ušel jsem v životě, už nějaké míle, prožil si smutek i veselé chvíle, poznal, že život a smrt jsou vlastně bratři, že oni tak k sobě úplně patří. že tak to musíme vážně brát, jestli chceš vztanout musíš i spát.
Jestli chceš milovat, musíš mít cit, že to tak vlastně musí tak být. Abys měl lásku, musíš ji dát, jestli chceš smích, musíš se smát. Jestli chceš zdravý být, musíš mít lásku, že moudrost není jen v knižním svazku.
A ten kdo je moudrý, druhého naučí, a ten kdo chytračí, druhého poučí, a ten kdo je odvážný může být reportér, ten co směje se, hloupým může být amatér. A že pravda a lež se nemají rádi a že s chudými necítí někteří páni, že sytý hladnému tak trochu nevěří a ten kdo má hlad suchý chléb večeří.
A že velké peníze zabíjí lásku a někteří nosí falešnou masku. A kdo není slepý tak tohle vidí a kdo bývá pokorný více se stydí, ale kdo ví možná se pletu, tak mi i odpusťte poslední větu, že v penězích štěstí opravdu není a kdo tohle ví lásky si cení.
|