Paní Marcela Slížková z Městské knihovny v Rožnově p.R. určitě netušila, když mi půjčovala „Kroniku mého rodu“, kterou sepsal pan Jaroslav Bártek (1927-2013), s jakým zájmem ji budu číst. Vracela jsem se i několikrát k jednotlivým kapitolám a stále objevovala něco nového, ale hlavně krásu ve způsobu vyprávění. Pan Bártek pojal široce historii své rodiny, která sahá prakticky až do dob osídlování „zadních hor“ prvními valašskými rodinami, a jak se rodina během 11 generací rozvětvila. Téměř jedna třetina kroniky obsahuje rodokmeny. Vím, co to znamená vytvořit „strom života“ , hledat v gruntovních knihách a matrikách. Sama jsem si musela při hledání svých předků vzít na pomoc „Učebnici čtení starých textů“, protože v nejstarších matrikách a gruntovnicích je dnes písmo pro nás nesrozumitelné, nehledě na to, že je často používána němčina, někdy i latina.
Líčení života chudých pasekářských rodin na Prostřední Bečvě je vzrušující čtení. Pan Bártek se ve svém vyprávění nevyhýbá ničemu. Bez pathosu vypráví o každodenní těžké dřině a nikdy nekončícím zápase o holé přežití. O alkoholismu a příbuzenských sňatcích, které bývaly příčinou demence dětí, o nelehkém údělu svobodných matek i soudních sporech o majetek, nebo nepřiměřeném trestání dětí. Ale také o chvílích rodinného štěstí, krásném vztahu s matkou a sourozenci tří různých otců i pozorování okolní přírody. Možná to autor neměl přímo v úmyslu, ale ve svých vzpomínkách se dotknul téměř všech projevů valašské lidové kultury, které byly v prostředí Horní a Prostřední Bečvy živé ještě na začátku 2O. století.
Místa, kde žila Bártkova a Kubišova rodina, jsem několikrát prošla. Chalupy, které jsem dřív jen míjela, mají už dnes pro mě svůj příběh. I na hromady kamení podél polí se dívám jinak. Pan Bártek je viděl takto:
Pradědeček Kubiš celý svůj pozemek obhospodařoval s prababičkou a dětmi od slunka do slunka. Ty nepředstavitelné hromady kamení, které ze všech stran lemují jeho pozemky tu budou navždy jako mlčenliví svědkové vypovídat o úmorné každodenní dřině, kdy pro každičký ten kamínek vyoraný či motykou vyhrábnutý na povrch role bylo nutno se sehnout, vzít ten kámen do ruky, vložit jej do košíku, nůše, podolku nebo dřevěné korby vozíku, dopravit na rozhraní pozemku a tam jej přidat na stále se zvětšující hranici. Kolik tu leží kamenů či balvanů, tolik bylo třeba hlubokých úklonů, tolik láskyplných pohlazení té chladné voňavé hroudy, aby ji lidské ruce přiměly přinášet obživu.
A takových „silných“ míst je v kronice celá řada.
Hodně místa je v kronice věnováno období konce 2. světové války, kdy v oblasti operovali partyzáni. Osudy členů Bártkovy rodiny byly touto činností těžce postiženy. Je zajímavé, že moje asi nejrannější dětská vzpomínka má vztah právě ke Kněhyním. V letech 1943 až 45, učila moje teta Anežka Tvarůžková na Prostřední Bečvě ve škole u mostu a docházela učit i do školy v Kněhyních a v Bacově. O prázdninách v r. 1944 vzala bratra a mě na výlet, aby nám ukázala, kde učí. V té době už působili v oblasti partyzáni, o čemž neměla samozřejmě ani tušení, i když učitel Háša byl její nejbližší kolega. Když jsme se později dověděli o partyzánech, zdálo se nám velice dobrodružné, že jsme v těch místech byli a s bratrem jsme si na partyzány hráli. Později, jak jsme brali rozum, už nám to jako dobrodružství nepřipadalo. A jak plynul čas, osudy rodin, které partyzánům pomáhaly, se stávaly stále víc historií.
Až teď, když jsem stála na Horní Bečvě u kostela a na památníku obětem války četla jména najednou tak důvěrně známá, připadali mi ti stateční obyvatelé valašských pasek až příliš živí. A vzpomněla jsem si na větu z kroniky: „ Je mým přáním, aby životní osudy těch, co tu žili před námi, nebyly okamžikem jejich smrti zapomenuty a zůstaly tu žít mezi námi. Jsem přesvědčen, že každý člověk má znát svoji minulost.“ Pan Bártek před několika měsíci zemřel, ale díky jeho kronice, jeho paměť a zpráva o životě jeho rodiny nám tady zůstaly.
Doubravka Vejmelková