Když byla v pátek 7. září v podkroví knihovny vernisáží zahájena výstava fotografií Jindřicha Štreita s názvem Cesta ke svobodě, napadlo mne, že knihovna je právě to nejlepší místo pro výstavu s tímto pojmenováním.

Možná je to subjektivní pocit, ale kde jinde má člověk možnost se svobodně rozhodnout pro to, co a jak bude předmětem jeho zájmu s tím, že má ihned po ruce dostupné různé úhly pohledu na daný problém? A má možnost se rozhodnout, který z těchto pohledů mu vyhovuje více? Který je pro něj samotného ten „správný" nebo přijatelnější, chcete-li.

Knihovna je místo, kde se člověk může (podtrhuji) naučit naslouchat druhým, jejich odlišným názorům a respektovat je. Ne, že by nás tomu neučili doma nebo ve škole, ale ruku na srdce, co funguje lépe nežli vlastní zažitá zkušenost? Kolikrát slyšíme křiklouny poštěkávat urážky dříve, než si vyslechli argumenty protistrany. A přitom je to tak jednoduché. Jen to chtít zkusit.

Tuto zkušenost má každý možnost si otestovat na vlastní kůži. Pokud totiž budete chtít shlédnout štreitovu výstavu v podkroví, která nabízí smutné a těžké téma drogové závislosti (zde bych doporučoval si pro doilustraci vypůjčit v půjčovně knihu Rekviem za sen od Huberta Selbyho), musíte po schodech minout výstavu fotografií Edity Porubské, která se jmenuje Nezapomenutelné okamžiky. Ta svým tematickým zaměřením a také způsobem zpracování s Cestou ke svobodě velmi ostře kontrastuje. Avšak dle mého názoru je to naprosto v pořádku. Protože navzdory odlišnosti a způsobu podání budou mít a mají obě výstavy své publikum.

Pokud chcete zkusit, která výstava se líbí právě Vám, knihovna je pro každého otevřena kromě neděle každý den. A pokud Vás fotografie nezajímají, nevadí, můžete si půjčit knihu na míru.

Pavel Zajíc

Zveřejněno ve Spektru Rožnovska (září 2012)