Zdá se, že jaro je už definitivně tady a je právě čas na první jarní procházku. Pomalu se loudám kolem Bečvy, korytem se žene ještě voda z tajícího sněhu na horách, ale tady dole se už objevují první sasanky a žluté kvítky podbělů a petrklíčů. Ve větvích vrb už proudí míza, to mají kluci nejvyšší čas řezat proutí na velikonoční tatary.
Těžko bych spočítala, kolikrát jsem prošla Tyršovým nábřežím, ale vždycky se tu zahledím na zajímavou funkcionalistickou Venclovu vilu od architekta Bohumíra Kupky a obdivuju pečlivě udržovanou zahradu. Dvě pěkné menší vilky postavila firma Bayer – Barabáš a jsou na nich i přes různé úpravy ještě patrné prvky tradiční lidové architektury. Staveb, které pro rožnovské občany navrhla a postavila tato firma je celá řada . Měli stavět také zajímavý projekt výstavby 3 domů s luxusními byty pro úředníky Ministerstva obrany podle návrhu Lubomíra Šlapety a Bohumíra Kupky, které měly stát na pravém břehu Bečvy. V plánu bylo postavit ve stejné lokalitě také špitál. Nevím, jestli nízká stavba chudobince, která stála v místě dnešních panelových domů v Průkopnické ulici, byla nějaká náhrada za neuskutečněný projekt. Návrh domů byl několikrát přepracován a měněn a nakonec byl postaven jen jeden dům s malými jednopokojovými byty. Tam jsem v jednom z nich u svých staříčků bydlela. Další dva obecní domy s většími byty byly postaveny až po válce, koncem čtyřicátých let a byly přednostně určeny k bydlení zaměstnancům Tesly a MOPu.
Pokračuju ve své procházce kolem Bečvy až ke Skalce, na které se odehrávaly bitvy mezi kluky z Bučisk a obecních domů. Někdy jsem pod Skalkou poslouchala, jak si při tom házení kamenů a klacků krásně nadávají. Ale dnes mě víc zajímá ta geologická zvláštnost u paty Skalky, kterou odkryla rozbouřená Bečva při povodni v r. 1997. Musím si vyhledat podrobné informace. Vzpomínám si, že se o tom dost psalo.
Přes Bučiský most přecházím k Palkovni. Malý kopeček, dřív jsem ho lehce vyběhla, jak to, že mě dnes tak nepříjemně píchá v koleně a musím si na chvíli vydechnout? Vítá mě štěkot psů v útulku, ale víc si všímám hustého porostu, kde jsme vždycky našli nějaké hříbky. A tady, kousek dál, pořád ještě stojí strom u kterého jsme kdysi objevili hnízdo sršní. Dnes bych už před nimi neutekla, se sedmi křížky na zádech se špatně běží. A už přicházím do míst, kde byly v r. 1906 postaveny Sluneční lázně zv.také Lehárna. Stavbu Slunečních lázní si objednal vídeňský Spolek pro ošetřování nemocných a postavil je Karel Barabáš podle návrhu vídeňského architekta. V r. 1921 při opravách, vinou nepozornosti řemeslníků, vyhořely. Mám fotografie Lehárny, kde je jednou text Útulna Masarykovy ligy a na jiné Sluneční lázně Masarykovy ligy. Já si pamatuju už jen kamennou sklepní část, kde bydleli Švecovi. Pan Švec přišel při úrazu o nohy a dostal možnost zřídit si v základech Lehárny byt. Byli jsme zvědaví, jak se může bydlet ve sklepě, tak jsme se dopustili nemístné zvědavosti a jednou k nim nahlíželi. Byli jsme velice překvapení, jak to mají Švecovi pěkně zařízené. Když si později postavili domek a odstěhovali se, základy bývalé Lehárny se definitivně rozpadly.
Koncem 5O tých let byl nedaleko postaven amfiteátr. Bylo to příjemné komorní prostředí, ale sloužil jen krátce, asi 3 roky. Později byly na tom místě postaveny chatky pro rekreaci zaměstnanců / asi VŽKG nebo ČSD, to nevím jistě/ a letní tábor pro jejich děti. Prostředí dost znehodnotila skládka odpadu, dnes už naštěstí zrušená. Několik chatek je zde pořád, ale nevím kdo je využívá.
Pomalu přecházím na videčskou cestu. Byla postavena až v r.1924, předtím chodili obyvatelé Vidče do Rožnova přes Láň. Při stavbě cesty do Vidče prý použili rozdrceného materiálu z rožnovského hradu. Je to možné, už mnohem dřív dali „ osvícení“ radní města obyvatelům povolení památku rozebírat. Kámen z hradu byl použit i na stavbu pivovaru. Když se z videčské cesty zadívám směrem ke Křižnicím, vzpomenu si na jednu pěknou pověst. Na Křižnicích kdysi strašilo. Večer se tam ozývaly podivné zvuky a volání: „ Kde ho mám dať, kde ho mám dať ?“ Všem bylo jasné, že je to duch člověka, který přemisťoval hraniční kameny sousedových pozemků, nemá po smrti klid a musí kameny za trest nosit. Lidé se báli přes Křižnice chodit. Až jeden odvážný člověk na duchovu otázku odpověděl: „Kdes ho vzál, tam ho daj.“ Ozvala se veliká rána, to jak kámen dopadl na zem a duch s velkými díky za radu zmizel a už se nikdy neobjevil.
Na své jarní procházce pokračuju kolem nového hřbitova na Láň a přede mnou se otevírá krásné panorama hor, které obklopují a chrání naše město. Tady někde na Láni přistál se svým letadlem v listopadu r. 1923 desátník Karel Tkadlec, který sloužil u leteckého pluku v Olomouci a chtěl v Rožnově předvést své letecké umění. Všichni ho znali a tak se na tu leteckou akrobacii sešla spousta zvědavců. Letadlo z Láně vzlétlo, ale pilot nezvládl vývrtku a zřítil se do prostoru starého hřbitova u kostela. Moje maminka, tehdy patnáctiletá, se s Karlem Tkadlecem znala a byla se na tu exhibici také podívat. Ještě po letech vzpomínala na zděšení přihlížejících, když se letadlo řítilo k zemi a na ten strašný zvuk při dopadu. Fotografie zříceného letadla byly pak vydány jako pohlednice. Karel Tkadlec je pohřbený na hřbitově na Prochodné.
Na Láni byl v 6O tých letech postaven velký amfiteátr. Konala se tam vystoupení souborů při Rožnovských slavnostech, viděla jsem tam koncert Waldemara Matušky, program Sovětského souboru písní a tanců, ale už si nevzpomínám ze které republiky byl a také Prodanou nevěstu. Amfiteátr nebyl nikdy úplně dokončen, chybělo sociální zázemí, šatny pro účinkující, také dopravní dostupnost nebyla ideální. Existuje zajímavá fotografie, podle ní je možné určit, ve kterých místech přesně amfiteátr stál. O jeho osudu by mohl vyprávět Michal Chumchal, který se svým otcem na stavbě pracoval. Nakonec bylo rozhodnuto zřídit komorní amfiteátr v Dřevěném městečku Valašského muzea, který víc vyhovoval.
Ještě se při své procházce po Láni musím zastavit u Drápalova kříže. Kousek od něj jsem jako malá zažila magickou chvíli při pálení svatojánských ohňů. Čekali jsme, až se rozhoří první oheň na Radhošti, postupně se objevovaly další na okolních kopcích. Bylo to úžasné. Škoda, že zábava kolem ohně se stala po nějaké chvíli dost nevázanou, což nebylo vhodné pro malé děti, tak jsme museli jít domů.
Nedaleko od kříže je ještě patrná stopa po původní cestě, která vedla z Vidče do Rožnova a kde se cesta dělila. Buď Drahami kolem Odrance, nebo kolem panské sýpky, dnes sokolovny. Taky teď přemýšlím, kterou cestou se vydám domů. Ale ještě chvíli se budu těšit pohledem na okolní hory. Na Radhošti je ještě bílá sněhová čepička, ale kolem mě už poletují první včelky. Tak vítej jaro! Jen kdyby mě tak nepíchalo v tom koleně.
Doubravka Vejmelková (duben 2015)