Dostali jsme úkol. Neobvyklý a zajímavý. Zamyslet se nad rožnovskou mapou a zavzpomínat na místa, o nichž mnohé již upadlo v zapomnění. A tak teď sedím nad mapou Rožnova, města uprostřed lesů a luk a procházím se v duchu jeho ulicemi. Po chvíli začíná pracovat paměť a ožívají vzpomínky. K původním ulicím přibyla sídliště a vilové čtvrti. Jenom Bečva se stále, jako modrá stuha, vine středem a spojuje je svými mosty. Horní most u Eroplánu byl kdysi zasvěcený sv. Floriánu. Bohužel, přičiněním vandalů byla jeho socha zničena a znovu ji už neobnovili. Prostřední most u Společenského domu, to byla dřív taková větší lávka, kterou se chodilo do Dolních Pasek.
Vzpomínám si na jednu půvabnou pověst, která se k ní vztahuje. To jel na trh do Rožnova jeden hospodář z Pasek. Cestou se chtěl ještě najíst. Když přejížděl lávku, najednou k němu na vůz přiskočil zelený mužíček a zaskřehotal: „Papáš Martínku, papáš a mně nedáš?“ Martin se po něm ohnal: „Jedeš, potvoro!“ Když se Martin vracel z trhu, spokojený se svými obchody, na lávce k němu přiskočil vodník a vykřikl: „Papáls Martínku, papáls a mně nedáls“ a Martina i s vozem strhl do Bečvy. Někdy, když jdu přes tu lávku, pro jistotu se podívám, jestli tam někde mezi desítkami divokých kachen ten zelený mužíček není.
Dolní most u světelné křižovatky, tak těžce poškozený při osvobozování města, byl zasvěcený sv. Janu Nepomuckému. Také jeho obraz byl několikrát poškozen. Pamatuji si ještě, že kamenný podstavec, na kterém byl obraz umístěn, tam byl dlouho patrný a zmizel až při opravě mostu po válce.
Poslední most vede na Bučiska. Dívám se na mapě na zelenou plochu při ústí potoka, na malou loučku u skalky a najednou to místo začíná ožívat. Tam se jednoho dne objevili cikáni. Takový pravý cikánský tábor. To byla pro nás senzace. Z druhého břehu Bečvy jsme se zájmem sledovali starou cikánku v širokých pestrých sukních, jak u ohně v kotlíku něco vaří a přitom kouří dýmku. Starý cikán se staral o koně a něco opravoval na voze krytém plachtou. Po městě se rozběhly mladé cikánské dívky a nabízely hádání z ruky. Malé děti byly všude, lidé před nimi zamykali dveře. Když ta malá cikáňata viděla, že je pozorujeme, vystrkovala na nás holé zadečky a pokřikovala, že jsme „holé ritě.“ Tábor, stejně jak se znenadání objevil, tak jednoho rána zmizel. Myslím, že jsem tenkrát viděla ještě poslední zbytky jedné svérázné kultury.
U Bučiského mostu ústí potrubím do Bečvy Lázovský potok. Jeho povrchové koryto končí u schůdků, nedaleko garáží pod Finančním úřadem. Ještě dlouho potom, co byl takto sveden pod zem, byla v místech dnešních ulic Pod hrází a 1. máje podmáčená půda. Také se tomu místu říkalo Rybníčky. V Rožnově byly původně dvoje Rybníčky. Obyvatelé domů na 1. máji byli často zoufalí z pozdně večerních žabích koncertů. A nežily tam jenom žáby. Vzpomínám si, že jsem tam chodila se svými bratranci, kteří bydleli v Travinářské ulici, pozorovat čolky. Skutečně, krásné černožluté čolky. Přesněji mloky. Zdá se to dnes neuvěřitelné.
A ještě se tady, na druhé straně města, klikatí Hážovka. Vlastně nevím, kde pramení. Sbírá vodu ze všech potůčků z okolních strání a jistě se k ní vztahuje mnoho zážitků lidí, kteří žijí kolem jejích břehů. Ten napohled neškodný potok se někdy nebezpečně rozvodní. Viděla jsem jednou, jak v jeho kalné rozbouřené vodě plavou větve, stromy a části plotů a na střeše, pravděpodobně chléva, balancuje malé kotě. Ten obraz marného boje o život mě dlouho pronásledoval. Mám ale vzpomínku i na jednu úsměvnou příhodu. Jednou, to bylo v Hážovce naštěstí málo vody, vracel se domů z Harcovny jistý občan C., který měl neustálé spory s radnicí. Potácel se korytem potoka a vykřikoval: „ Vidíte, jaká to je obec, to je nějaká cesta? To je obec, to je cesta!“
Bloudím dál mapou rožnovskými ulicemi. Už dávno to není chudé Valašsko. To je možné si představit už jen ve Valašském muzeu. Tam zůstalo mých šťastných 25 let. Dřevěné městečko sousedí těsně s tenisovými kurty. Plot mezi nimi byl kdysi předmětem jistého napětí. Zdatní sportovci jej totiž snadno zdolávali a chodili se do Valašské hospody občerstvovat. Měli jsme za úkol je hlídat. To jsme netušili, že mezi těmi „narušiteli“ je také budoucí tenisová hvězda Martina Hingisová.
Ještě jsem při své cestě po mapě nebyla na náměstí. Tak snad napřed ke kostelu. Že byl kostel dostavěn v r. 1752 se všeobecně ví, ale před tím, na stejném místě, stál dřevěný kostel. Datum jeho postavení není úplně jasné. Z vyprávění vím, že můj staříček dost umanutě hledal nějaké památky na tento starý kostelík. Prý mu jeho stařenka tvrdila, že použitelné dřevo z něho si lidé odnášeli na stavbu svých chalup. Někde na Hradišťku prý by se něco našlo. A tak chodil a prohlížel všechny dřevěné chalupy, až to bylo podezřelé. A skutečně objevil na venkovních futrech jedné chalupy trám s dobře čitelným nápisem. „ Kostel ustaven R. 1575“. Ta sedmička byla sporná, protože v tom místě byl vražený klín, mohla to být také jednička nebo dvojka. Marně bych dnes tu dřevěnou chaloupku na Pasekách hledala, ale tu staříčkovu radost, když o tom vyprávěl, vidím dodnes. Škoda, že neexistuje aspoň fotografie.
Vcházím do současného kostela a prohlížím si, jako už mnohokrát, obrazy na stropě. Když bylo v r. 1957 při malování kostela rozhodnuto o celkovém zalíčení stěn, měly být přelíčeny i nástropní malby. Tenkrát vyvinuli na příslušných místech velké úsilí paní učitelka Milada Jahnová, dcera Metoděje Jahna a Josef Tvarůžek, aby obrazy byly zachovány. Možná nemají nějakou mimořádnou uměleckou hodnotu, ale při pohledu na ně si vždycky připomenu, že je důležité se pokusit bojovat. I když to někdy stojí oběti a nepřinese výsledky. To už mám na mysli osud rožnovského starosty Rudolfa Billa. Jeho hrob je poslední udržovaný na původním hřbitově u kostela. Po velice bouřlivé schůzi na radnici v r. 1886 byl raněn mrtvicí. Usiloval o to, aby byla postavena železnice z Rožnova do Frenštátu a narazil na tvrdý odpor. Už tenkrát jezdilo z Rožnova a okolních vesnic hodně mužů za prací na Ostravsko. Vraceli se jen na neděli a z Frenštátu chodili pěšky. Železnice by jim cesty velice usnadnila. Snad naše dnešní zastupitele při prosazování smysluplných myšlenek nepotká podobný osud.
Tak jsem se prošla prstem po mapě městem, kde dříve i nyní žili a žijí lidé dobří i horší. A já najednou v duchu vidím, jak tím množstvím ulic spěchají jejich obyvatelé, kteří se svými starostmi, radostmi i usilováním, jdou za svou představou o štěstí. I já mám svoji představu. Aby nám zůstaly kolem Rožnova krásné zdravé lesy, aby se nekácely zbytečně lípy a byli jsme k sobě, přes všechny názorové rozdíly, slušní.
Doubravka Vejmelková