Letošní květen byl výjimečný. Oslavy 7O ti let od konce 2. sv. války probíhaly v celé zemi. Vzpomínalo se, objevily se i nové informace o událostech v těchto slavných dnech. Pořádaly se přednášky, výstavy , koncerty. I v Rožnově bylo na co vzpomínat. Nikdo ale nemluvil a asi ani neví o jednom nenápadném hrdinství. To když rožnovský katecheta P. Antoním Velický, bez ohledu na nebezpečí chodil na místa, kde leželi mrtví a zranění a poskytoval jim duchovní službu.
Naší rodiny se tragické události posledních dní války nedotkly, ale přece jsme měli na tyto chvíle doma památku. U staříčků v kuchyni visel na nezvyklém místě, nad plotnou kamen, malovaný talířek. Zakrýval malý otvor ve zdi. Ani po malování nebyla ta dírka opravená a talířek byl zase pověšen na své místo. V životě nás potkávají různé osudové vteřiny. Šťastné i tragické. A ta narušená zeď patřila k těm šťastným. Když se rodina tenkrát chystala k vůli sílící střelbě odejít do sklepa, stařenka chtěla ještě něco přichystat k jídlu. Ve chvíli, když odcházela od plotny, prolétla oknem střela a zaryla se do zdi. Dráha střely vedla přesně ve výšce stařenčiny hlavy. Moje dětství a život celé rodiny by vypadaly jinak, kdyby nebylo té jediné šťastné osudové vteřiny a jednoho kroku od plotny.
Před 7O ti lety se všichni z konce války radovali a věřili, že se už nikdy nebudou podobné hrůzy opakovat. Ale pořád přibývají kříže na válečných hřbitovech celého světa i oběti, které ani žádný hrob nemají. Kdy se konečně lidé poučí? Odpověď je prostá. Až moc lásky přemůže lásku k moci, pak teprve bude na světě mír.
Doubravka Vejmelková (květen 2015)