Mám ráda hřbitovy. Ať přijdu kamkoliv, vždycky navštívím hřbitov. Hřbitovy jsou jako kniha,
do které jsou vepsány osudy těch, co už odešli. Ale hřbitovy vypovídají mnohé i o nás, ještě živých.
Zvláštní atmosféru mají staré městské hřbitovy s honosnými náhrobky, na kterých se hrdě oznamuje, že tam leží majitelé realit, nebo c. k. úředník* a jeho velectěná choť. Ale i malé vesnické hřbitovy s prostými kříži dovedou vyprávět.
Hřbitov, kterému dnes běžně říkáme starý, byl zřízen koncem 19. století na Prochodné. Dnes už málokdo ví, proč na Prochodné. Vedly v těch místech kdysi chodníky, kterými se procházelo z Koryčanských Pasek, kolem Hradišťka a lávku přes Bečvu do města. Přecházeli tudy běžně také obyvatelé Starého Zubří. Zvláště, když se rozvodnil Lázovský potok a zaplavil Dolní Kouty, jinou cestou se do Rožnova nedostali.
Dávné chodníky zmizely pod panelovými domy sídlišť. Jen na některých místech je v terénu ještě možné vytušit, že tam kdysi vedla cesta. A tak zůstal jen název, Na Prochodné. Představuji si, jak tam jistě chodívali do města moji prastaříčci i jejich rodiče, protože na Koryčanských Pasekách měli svá malá hospodářství.
Mám ten hřbitov ráda. Je mi líto, kolik starých náhrobků se pomalu rozpadá, z kolika litinových křížů zůstala jen torza. I nápisy „vzpomínáme“ a „nikdy nezapomeneme“ jsou už téměř nečitelné. Zapomněli, nebo odešli i ti, kteří vzpomínali? U jednoho hrobu se vždycky zastavím. Rodina Jakšíkova z Dolních Pasek. Leží tu i se svým desetiletým synem. Všichni na fotografiích ve svátečních oblecích, ve tvářích stopy těžkého života. V dolní části náhrobku je dvojportrét starých rodičů a nápis, „Stařečci z pozameze. Dá Bůh, že se opět shledáme“. Jen několik slov, ale kolik vypovídají o láskyplném vztahu ke staříčkům!
Procházky po hřbitově mě často připraví i různá překvapení. Nedávno jsem se zastavila u hrobu, kde odpočívá pan učitel Wachtl. Když jsem se zadívala na původní náhrobek, četla jsem jméno učitele Antonína Molitora. Nemohla jsem tomu uvěřit, okamžitě se mi vybavila příhoda někdy z poloviny sedmdesátých let. Ve Valašské dědině jsem provázela skupinu návštěvníků muzea a mezi nimi byla rodina z Austrálie. Mluvili dobře česky. To nebylo nic neobvyklého i v té době přijíždělo do staré vlasti dost krajanů. Velmi pozorně poslouchali můj výklad, občas se na něco zeptali. Překvapení přišlo až po skončení prohlídky. Chtěli vědět, kde je v Rožnově hřbitov a kde je tam pohřbený pan učitel Molitor. Kde najdou hřbitov, jsem jim vysvětlila, ovšem o nějakém učiteli z 19. století jsem neměla tušení. A tak mi vyprávěli o svém dědečkovi, kterého bída přinutila odejít do Ameriky, ale celý život na Valašsko vzpomínal. Často se zmiňoval o svém učiteli, který ho velice ovlivnil a na paní učitelovou, která mu někdy dala kus chleba, když viděla, že má hlad. Proto by chtěli navštívit jejich hrob. Po čase jsem na to setkání zapomněla.
A teď jsem najednou stála u toho učitelského hrobu a dívala se na vybledlou fotografii člověka, který byl zřejmě tak silnou osobností, že jeho žák o něm s láskou vyprávěl ještě svým vnukům. Nápis na náhrobku asi přesně charakterizuje, jakými lidmi učitel Molitor a jeho žena byli:
„Mnoho lásky a svědomitosti zde pochováno. Bože, popatř na velikost jejich a ducha vpravdě šlechetného přijmi do své slávy.“
Chvíli jsem tam přemýšlela, jak si dnešní učitelé často zoufají nad svými svěřenci a litují, že jsou zakázané tělesné tresty. Ale kdo ví, možná se jejich práce zúročí až po letech a dnešní nezvedenci budou na ně vděčně vzpomínat a třeba i v daleké cizině.
Mám ráda hřbitovy. Jsou jako kniha plná lidských osudů. Tam čas a vrstva hlíny překrývají všechny spory, bolesti, lásky i nenávisti. Chudí i bohatí jsou si rovni. Hřbitovy jsou místem tichého smíření.
Doubravka Vejmelková
*císařsko-královský úředník