Od zahájení provozu na trati Krasno – Rožnov uplynulo 12O let. Slavilo se, besedovalo a vzpomínalo, co všechno tato historická událost pro Rožnov a jeho rozvoj znamenala. Vyslechli jsme řadu informací o vývoji železniční dopravy i technických parametrech lokomotiv.
Pro mě byla rožnovka vždycky jen milá mašinka, která mě bezpečně dovezla na prázdniny. Prý mi byly tři měsíce, když jsem cestovala rožnovkou poprvé. To mě jeli rodiče představit naší rozvětvené valašské rodině. Do Rožnova jsem jezdívala často a cestu jsem znala tak dobře, že od sedmi, osmi let jsem jezdila občas i sama. Bylo zajímavé, že stačilo přestoupit na nádraží ve Valašském Meziříčí z „hulínky“ (tak jsme říkali vlaku na trati Kojetín, Hulín, Ostrava) do rožnovky a ocitla jsem se jakoby v jiné zemi. Cestující byli jiní, jinak oblečení, povídali si o jiných věcech. V jejich hovorech už neznělo „só a budó“, ale mně tak milé „sú a budú“.
Netrpělivě jsem vyhlížela, kdy se objeví panorama Radhoště, při příjezdu do Zašové jsem hlídala, kdy už uvidím dvě věže poutního kostela. Čekání ve Stříteži bylo pro mě zbytečným zdržením, a když se objevilo Hradisko, to už jsem otevírala pomocí širokého koženého poutka okno, abych co nejdříve uviděla známá místa. Vůbec mi nevadilo, že jsem pak měla ve vlasech plno malých uhlíků.
Když už jsem uměla číst, dovídala jsem se ve vlaku i zajímavé věci. Dřevěné stěny kupé bývaly polepeny různými plakáty, obrázky a upozorněními. Takovým sloganům, jako „Doma by tě nenapadlo házet zbytky pod sedadlo,“ jsem rozuměla. Ale co takové varování, abychom ve vlaku nenavazovali známosti s neznámými lidmi, protože hrozí nebezpečí nějakých strašných nemocí? To mi tenkrát nikdo nevysvětlil. Jenom říkali, že se určitě nemusím bát toho staříka ze Zubří, který se mě ptal, když zjistil odkud jedu, jestli jsou už u nás pokosené otavy. Aspoň jsem se dověděla, co jsou to otavy.
Rožnovka byla pro nás také jakýmsi časovým znamením. Ať jsme si já a moji tři bratři hráli kdekoli, když zahoukal ve ¾ na 12 na zuberské cestě vlak, běželi jsme k obědu. O tom se nediskutovalo. A ještě jednu službu nám rožnovka poskytovala. Výhodou bylo, že jeden z vagonů byl poštovní. Na nádraží jsme to měli kousek, a tak jsme využívali možnost hodit dopis přímo do vlaku. Bylo jisté, že bude druhý den doručený.
Ráda vzpomínám na cesty rožnovkou po Vánocích. Většinou v Zubří nastoupili do vlaku tři králové. Zpívali koledy a předváděli nějaké pastýřské hry. Bylo to půvabné. O mnoho let později jsem se s jedním z těch králů setkala. Vzpomínal, že otec jednou nestihl jeho vykoledované peníze propít a maminka mu mohla za ně koupit boty.
Dnes se při různých příležitostech rožnovka opět vydává na svou cestu z Valašského Meziříčí do Rožnova a zpět. Desítky nadšených dětí i pamětníků zaplní staré dřevěné vagony, jiní jen mávají z nástupiště a fotografují.
Sedím v koutku kupé, v dlani tisknu malou jízdenku, kterou před mnoha lety průvodčí procviknul kleštičkami. Rožnovka houká na zuberské cestě a veze mě zpátky do dětství.
„Předložte jízdenky, prosím!“ Ozval se nade mnou hlas průvodčího. Sahám do kabelky a ukazuji seniorskou M-kartu.
Doubravka Vejmelková