Dřevěná chalupa č. 72 v části Rožnova Drahy byla postavena v r. 1748. O pohnutých životních osudech jejích obyvatel v 18. století vypráví spisovatel Čeněk Kramoliš v románové trilogii Vězením a vyhnanstvím. Historie okolností, za kterých se chalupa stala vlastnictvím rodiny Pavelkovy, sahá až do přelomu 19. a 20. stol. A začala na úplně jiném místě.
V Tylovicích, nedaleko pletařské dílny, dnes je tam Mateřská školka, stávala chalupa, kterou vlastnil Rudolf Bradáč. Bohužel se u správce pletárny Alberta Reissera zadlužil a za dluh se zaručil chalupou. Možná už tehdy Reisser věděl, že Bradáč je velmi nemocen. Zaručil mu sice doživotní bydlení, ale o nárocích rodiny nebyla v dlužním úpisu žádná zmínka. Když Rudolf Bradáč v roce 1912 zemřel, žádala Reisserova rodina po jeho vdově splacení dluhu. Anna Bradáčová potřebné finance neměla a o chalupu přišla. Se třemi malými dětmi zůstala bez střechy nad hlavou. Nastěhovala se ke svým rodičům, Františce a Rudolfovi Tvarůžkovým, kteří bydleli v podnájmu se dvěma dospělými dětmi v Chobotě, u sestry stavitele Bayera. Situace, když se do jedné místnosti přistěhovali další 4 lidé, byla neúnosná. Nakonec se podařilo najít podnájem u paní Frňkové na Drahách v č. 72, kam se Anna Bradáčová s dětmi a mladší sestrou Marií Tvarůžkovou přestěhovala.
Marie Tvarůžková pracovala tehdy jako mistrová v Brillově továrně, měla nějaké finanční možnosti a chalupu od paní Frňkové koupila. Později ještě přikoupila vedlejší pozemek na zahradu. Konečně měla rodina po dlouhé době vlastní, jisté bydlení.
Do chalupy se vcházelo dveřmi, o kterých se tradovalo, že pochází ze starého rožnovského kostela. Ze síně vlevo vedly dveře do velké světnice, kde na stropním trámu bylo dobře čitelné datum, kdy byla chalupa postavena. Vpravo byly schody na půdu. Rovně ze síně se vcházelo do kuchyně. Po pravé straně vstupních dveří zvenku byl ještě jeden vchod do malé předsíně a světničky. Záchod byl venkovní. Ke stavení patřila zahrada, ale Uhliský potok tehdy ještě netekl jejím středem. Jeho koryto vedlo kolem přední části domu a potok ústil do Hážovky u mostu.
Bradáčovi měli čtyři děti. Karla, který zemřel jako dítě, Josefa, pozdějšího rožnovského hodináře a otce známého folkloristy Václava Bradáče, Julii, která zůstala svobodná a Marii, provdanou Pavelkovou. Chalupa na Drahách se stala oblíbeným místem, kde se setkávala početná Tvarůžkova a Bradáčova rodina. Při jedné takové příležitosti, na svátek Tří králů 6.1.1914, se všichni před chalupou vyfotografovali. Ten rok bylo kolem Vánoc nezvykle teplé počasí. Skutečně není na fotografii po sněhu ani památky. Bylo to naposled, kdy se rodina v takové sestavě sešla. V červnu vypukla 1. světová válka a postupně narukovali na frontu tři bratři Anny Bradáčové. Na otravu krve zemřela její matka.
Naštěstí, duch vzácné rodinné pospolitosti trval dál ještě mnoho let. Na Drahách se čekávalo na sv. Mikuláše, na Štěpána se scházeli koledníci. Teta Anna Bradáčová byla pověstná zpěvačka, znala spousty koled i jiných písní. Dodnes je v rodině zpíváme. Veselo bývalo na šmigrust i svatodušní pondělí, to se „škračila vaječnica“. Slavily se svátky i narozeniny. Byla by ovšem chyba se domnívat, že život rodiny byla jedna velká idyla. Naopak, provázely ji značné existenční i zdravotní problémy. Přemýšlela jsem, co formovalo životní postoje těchto mých příbuzných a způsob, jak se stavěli k různým těžkostem. Byla to neokázalá hluboká víra, která byla samozřejmou součástí jejich každého dne.
Když jsem koncem padesátých let, už jako zaměstnanec Tesly, měla jisté potíže s bydlením, nabídli mi pomoc na Drahách. V té době už dávno nežila Anna Bradáčová ani její sestra Marie Tvarůžková, která už dříve dala přepsat chalupu na svoji neteř Marii Pavelkovou. Pavelkovi obývali velkou světnici a kuchyň, svobodná Julie bydlela v malé světničce. Chalupa již nebyla památkově chráněný objekt, takže bylo možno provést částečnou modernizaci interiéru. Původní komoru za kuchyní upravili Pavelkovi jako koupelnu, do zahrady přistavěli krytou prosklenou verandu, zmizely i vysoké prahy. Bydlela jsem s tetou Julou, jak jsme jí všichni říkali, v malé světničce a pobyt s ní byl pro mě velmi užitečná zkušenost. Teta byla nesmírně obětavá a pracovitá bytost. Sužovaly ji různé neduhy a bolesti a způsob, jak je dovedla snášet, byl obdivuhodný.
Na Drahách jsem milovala rána a zvuky, které ranní probouzení doprovázely. Zurčení vody v potoce, která přes vysoký splávek spěchala do Hážovky. Zprvu nesmělé hlasy ptáků, které se po chvíli měnily v koncert. Potom tiché kroky, to teta Pavelková šla sypat zrní slepicím a přitom jim něco povídala. Pak vůně kávy z kuchyně. Ještě než šla teta ráno do kostela, prohlédla všechny květináče, jestli není třeba zalévat. Její muškáty, to byla krása. Kvetly nejen ve všech oknech, ale také na policích u vstupních dveří. Tam zdobily chalupu společně se sytě zeleným, hustě rostlým asparágem. Jeho až metr dlouhé šlahouny obdivovali všichni kolemjdoucí. Ptala jsem se tety jaká kouzla používá, že má tak úžasné kytky. „ Ale děvča, žádné kúzla, kuřince, na muškáty sú nájlepší kuřince“. Tu osvědčenou radu jsem si dobře zapamatovala. Teta Pavelková byla výborná kuchařka. I tak obyčejné jídlo, jako jsou zemákové placky, byla neobyčejná pochoutka. Na její koláče se už vůbec nedá zapomenout. Nazvat je frgály by byla hrubá urážka, protože ty koláče byly přímo nebeská mana.
Teta měla také mimořádný vypravěčský talent. Dovedla několika slovy humorně vylíčit nejrůznější situace a příběhy. V jejím vyprávění ožívali i dávno zmizelí sousedé. Měla zvláštně zastřený hlas a byla radost ji poslouchat i pro tu čistou „valašštinu“.
Manžel tety, Jindřich Pavelka, byl švec. V zimě sedával v koutě kuchyně blízko sporáku, kde měl rozložený svůj vercajk, v létě pracoval na verandě. Ráda jsem ho při práci pozorovala. V plechové krabičce měl floky, které zatloukal do podešví. Ostrým knejpem přiřezával kůži a na nové podpatky někdy přitloukl i podkůvky. Opravené „ škrpály“, jak botám občas říkal, pak postavil na poličku, kde byly připravené pro zákazníky. Když vstával z verpánku, charakteristickým způsobem sklepl ze zástěry všechny odřezky. To všechno jsem si připomněla, když jsem uviděla strýcovu dílničku v muzeu, kam ji rodina prodala.
Po smrti manželů Pavelkových nebyla už chalupa trvale obývaná a chátrala. Jejich děti měly vlastní bydlení na sídlištích, a tak bylo 26O let staré stavení zbořeno. I když dnes stojí na tom místě úplně jiný dům, pokud mi slouží paměť, stále ještě žije několik střípků vzpomínek na život v jedné staré, valašské chalupě na Drahách.
Doubravka Vejmelková
Na život a osudy rodiny Bradáčovy a Pavelkovy se mnou vzpomínala paní Jaroslava Orságová, která se na Drahách v roce 1928 narodila.