Dostala jsem dárek. Takové malé, umělecké dílko, velikonoční vajíčko. S obdivem jsem si jej doma prohlížela a ve vzpomínkách jsem se přenesla do dětství. Moje maminka dobře věděla, jakou výtvarnou hodnotu vyškrabávané valašské kraslice mají. Schovávala je, takže jsme jich doma v sekretáři měli celou sbírku. Naše nejstarší kraslice byla datovaná rokem 1934. Nejvíc se mi líbilo velké husí vejce, jedna polovina byla nabarvená červeně, druhá fialově. Vyškrabaný obrázek byl figurální. Husopaska držela v ruce čtyřlístek, kolem tři husky a verš: „a proč mně ten jatelíček nevoní, že už k nám můj milý nechodí.“ Tenkrát se vajíčka nevyfukovala, takže po letech žloutek vyschnul, pohyboval se a muselo se s vajíčky zacházet při prohlížení opatrně. Nejčastějším motivem byly různé kytičky, lístečky a vzory, které se objevovaly také na vyšívaných vyvazovačkách. Nemohla jsem pochopit, jak to ty ženy dělají, že se jim vzory sejdou, když každé vajíčko je jinak velké.
Autorkou nejkrásnějších kraslic, které jsme doma měli, byla paní Fojtíková z Horních Pasek. Krásně také vyškrabávala školnice z Měšťanské školy v parku. Naučila to i svoji dceru. Bohužel si už nepamatuji jejich jména.
Verše na vajíčkách byly většinou určeny konkretním šmigrustníkům. Někdy jako pozvání: „Přijdi k nám synečku, já už jsem bohatá, přibylo nám na majetku, máme čtyři koťata“. Jindy to bylo opačné přání:„ Snížku, snížku, zapadni cestičku, aby k nám netrefil syneček s metličků“. Zdá se, že letošní studené počasí o Velikonocích nebylo zase moc výjimečné.
Mužská část naší rodiny chodila po šmigrustu zásadně s březovými metličkami. Vždycky jsem se na šmigrust těšila. Tuto tradici u nás přerušil až můj muž, který neměl pro tento lidový zvyk pochopení a dal rázně najevo, že jeho ženu nebude nikdo řezat, nebo dokonce opíjet buďačkou.
Při velikonočních programech ve Valašském muzeu předváděla vyškrabávání vajíček paní Martináková. Sedávala při tom ve fojtství. Dokázala jsem se dlouhé minuty dívat, jak ta drobná stařenka, upracovanýma rukama, vytvářela neuvěřitelně jemnou krásu. Podobně úžasné kraslice uměla tvořit také paní Maneta Kotoučková. Stále vajíčko od ní obdivuji a opatruji.
Mně nebylo dáno žádné výtvarné nadání, a tak mohu jen žasnout, A také se radovat, že tradice rožnovských vyškrabávaných vajíček má stále své pokračovatele. Třeba Svatku Pavlicovou – Zezulkovou. Nebo paní Helenku Poláškovou, které děkuji nejen za ten dárek, ale i za probuzení vzpomínek na Velikonoce mého mládí.
Doubravka Vejmelková