Jednou jsem, jen tak z dlouhé chvíle, bloumala po zákoutích dřevěné valašské chalupy mých příbuzných, kde jsem bydlela. Lákaly mě schůdky na půdu, které zjevně už dlouho nikdo nepoužíval. Když jsem dostala povolení se nahoru podívat, našla jsem mezi různým hampádím, o kterém se bývalí majitelé zřejmě domnívali, že se bude ještě k něčemu hodit, také starou zaprášenou krabici. Uvnitř byly různé papíry, staré noviny a výstřižky. Mě ale zaujal památník. To byl tedy poklad. Podle datace věnování byl používán ve dvacátých letech a tomu odpovídal i styl.
Například:
Až někdo sladkou hubinku od Tebe bude bráti,
nezlob se, neb on s radostí tuto Ti vrátí.
Jen dívčí ústa vybízí, by jinoch líbal děvu,
neb Eva svedla Adama, nikoliv Adam Evu.
Některé verše byly laděny vlastenecky:
Miluj svůj národ, vlast a zpěv,
toť ozdoba všech českých děv.
Překvapením byla věnování od malířů Leo Matějky, Severina Kramoliše a stavitele Františka Bayera, doplněná půvabnými kresbičkami.
Jeden zápis se však od ostatních naprosto lišil. Podivná kresba, něco jako pes s velkou hřívou a pod ní text:
Lev je králem zvířat, to Ti přeje Mařena.
Mezi stránky byl vložený dopis. Vím, cizí dopisy se nemají číst, ale tento byl už skoro šedesát let starý. A tak jsem s údivem četla:
Mein lieber Franz,
píšu Ti Psání. A protože nemám co psať, zůstávám Tvoja věrná až do smrti. Mařena.
Bohužel se mi nepodařilo zjistit, kdo byli Franz a Mařena, ani jak to s jejich „láskou až do smrti“ dopadlo.
Nevím, jestli si dnes dospívající dívky píšou do památníků. Spíš si posílají SMS. A netuší, že se připravují o ten zvláštní pocit vzrušení při listování zažloutlými stránkami s přáními z dávných dob mládí.
Doubravka Vejmelková