Už jako kluk jsem od maminky slýchával o legendě jménem Emil Zátopek. Někdy kolem roku 1950 běžel i na stadionu v Zábřehu na Moravě. Podle vyprávění, když běžel kolem diváků, mlčeli, protože se jim jaksi nezdál jeho běžecký styl („je to vůbec on?“) , ale na opačné straně dráhy, když byla zřetelná jen jeho typická silueta, nadšeně tleskali a provolávali jeho jméno. Samozřejmě všecko vyhrál! V pozdějších letech už o něm zase nebylo téměř slyšet – už nezávodil a jeho funkce v armádě nebyla atraktivní.Ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že bych se s ním mohl někdy potkat (vlastně je jeho příběh ideální ilustrací rčení „všecka sláva polní tráva“) .
Až na podzim 1965, když jsem „sloužil vlasti“ ve slovenské Žilině, najednou přišla zpráva „honem zlepšete svoje ranní rozcvičky, na jejich kontrolu přijede plukovník Zátopek“! Po horečnatém „oprašování“ rozcviček přijel – ale místo přísné kontroly besedoval s vojáky v posádkovém kinu, kde jsem promítal i několik jím přivezených filmů. Po besedě a promítání ještě s několika důstojníky strávil několik chvil; byl jsem „u toho“, neboť jsem musel filmy přetočit nazpátek a zabalit. Přitom mi podepsal knížku o olympijském Tokiu – byl tam i s manželkou Danou jako čestný host.
Od té doby vzpomínám na vzácného, přátelského člověka, který se vyklubal z obávaného „lampasáka“. A u jeho hrobu na valašském Slavíně se vždycky při návštěvě rožnovského skanzenu na chvilku zastavím….
Jak jsem potkal Emila Zátopka
Poslední aktualizace: 16. 08. 2016