Dnešní doba je jaksi zcela samozřejmě „počítačová“, ale nebylo tomu tak ještě v nedávné minulosti a s úžasem jsem si uvědomil, že jsem vlastně byl u toho, když to všechno začínalo…
Jako student druhého ročníku přírodovědecké fakulty, obor matematika-fyzika jsem začal navštěvovat „studentský vědecký kroužek kybernetiky“. Bylo to v době, kdy se u nás vedla téměř celonárodní diskuze o tom, je-li kybernetika „západní pavědou“ nebo ne. Matematikům na fakultě to bylo od začátku jasné a na důkaz toho jsme začali v kroužku realizovat první důkazy.
Prvním „kybernetickým strojem“ byl slintající pes, u kterého se daly vypěstovat podmíněné reflexy podle učení I.P.Pavlova. Na katedře výtvarné výchovy realizovali dutou sádrovou hlavu psa, ve kterém byly zamontovány elektrické obdoby výbavy skutečného psa, jako: slinná žláza (ovládaná relátkem), oko (fotonka), ucho (mikrofon); pod miskou se „žrádlem“ byl magnet pro znázornění „nepodmíněného reflexu“- vždycky při přistrčení misky začal slinit. Když se přitom několikrát rozsvítila žárovka, nebo se zapískalo, pes pak „slinil“ už při tomto signálu. Veškeré další elektrické obvody byly v docela velikém kufříku. Pes sklízel úspěchy na několika výstavách, až jednou v něm vyhořel málo dimenzovaný transformátor.
Pro ilustraci dalších jevů jsme vyrobili stroj, hrající hru „nim“, spočívající v odebírání zápalek z hromádky. Když stroj hru začínal, vždycky vyhrál nad člověkem. Byla to ilustrace jednoduchého algoritmu – „zápalky“ představovaly žárovičky, jejich „odebírání“ pak zhasnutí.
Od této hračky pak už byl jen krůček k realizaci skutečného počítače – ovšem tenkrát ještě analogového, s elektronkami. Ten „krůček“ ale byl ve skutečnosti pořádný „krok“ – složitost byla mnohem větší.
Celý počítač představovalo několik desítek identických zesilovačů s elektronkami – a právě jejich realizace zaměstnávala nás studenty. Prakticky to vypadalo tak, že každý z nás „vyfasoval“ destičku s objímkami pro dvě elektronky, lištami pro přichycení dalších součástek (odporů, kondenzátorů) a asi dvacet korun, za které nakoupil podle rozpisu součástky a doma je pak připájel. Za týden – při další schůzce - se pak hotový zesilovač proměřil, nastavil a nainstaloval do velké bedny. Druhá bedna obsahovala propojovací pole, na kterém se programoval postup výpočtu. Počítač umožňoval analogovým způ-sobem řešit diferenciální rovnice, přičemž řešením byl graf, zobrazený na stínítku obrazovky. Protože byl počítač určen pro výuku, byl pokřtěn zcela v duchu doby jménem DIPOS, tj. Didaktický Počítací Stroj. Aby řešení bylo sledovatelné více lidmi, využil tehdejší šéf katedry matematiky svých známostí a z vojenské opravovny jsme dovezli a přizpůsobili část radaru s velkou obrazovkou s kruhovým stínítkem. Jako ocejchování jsme naprogramovali rovnici, jejímž řešením byla kružnice.
Při slavnostním křtu s chlebíčky a přípitkem, kdy na stínítku běžela právě zmíněná kružnice, se mi zdálo, že na filtru, upevněném před stínítkem, je jakési smítko, i vzal jsem hadr a jal se ho stírat – a rázem jsme z kružnice měli ozubené kolečko!
Křtem počítače jsem skončil své působení v kroužku, neboť jsem přestoupil na jinou katedru a měl jsem jiné starosti – ale fotografie u prvního počítače je v mém albu dodneška a stále připomíná, že jsem byl u toho !
Rožnov pod Radh., březen 2016 Pavel Hon