Boswell, Ruth. Nějaká vzdálená země. Vyd. 1. Praha: Argo, 2014. 245 s. ISBN 978-80-257-1154-5.

Příběh devítileté Anny nás zavede do období roku 1938-39, v předvečer druhé světové války.Její rodina se ocitá před velkým rozhodnutím,zda malou dívenku poslat do Anglie a tím ji vzhledem k jejímu židovskému původu zachránit život.Britská autorka čerpá ze svých zážitků z dětství.

Markéta Baďurová

Špaček, Ladislav. Tereza: etiketa pro dívky. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014. 171 s. ISBN 978-80-204-3259-9.

Ladislav Špaček, známý  propagátor etikety  pro děti i pro dospělé, napsal dívčí románek s hlavní hrdinkou Terezou, která prožívá peripetie dospívání. Vše řeší na chatu, kde probírá nejrůznější trable se svými kámoškami – módu, rodiče, školu a kluky. Na chatu se seznámí s Nikem (vlastně Tomášem) s o 2 roky starším klukem, který je krásný, chytrý a ještě se umí chovat. Takže se s nimi vydáme na procházku, do kina do restaurace a dokonce i na svatbu. Když si Tereza s něčím neví rady, tak je na chatu starší kámoška Lada (Láďa Špaček J), která ji ráda poradí. Taky možnost jak šlápnout do etikety.

Renata Vinklerová

Stockett, Kathryn. Černobílý svět. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2011. 405 s. ISBN 978-80-242-2937-9.

Společenský román Černobílý svět je jedna z nejúspěšnějších amerických knih posledních let. Hluboký a dojemný příběh zasazený do 60. let 20. století na americký Jih je vyprávěn očima tří výjimečných žen.
V 60. letech na americkém Jihu dělí svět černých a bílých hluboká propast. Přestože černé hospodyně vychovávají generace bílých dětí, uklízejí každý kout bílých domácností a znají všechna jejich tajemství, bílé dámy v Mississippi předstírají, že černoši jsou nepochopitelná a nebezpečná rasa. Vůdkyně místní ženské ligy Hilly chce prosadit svůj nejnovější výmysl za každou cenu - jižanská domácnost musí mít oddělený záchod pro svou černou hospodyni, a to v zájmu hygieny.
Zdánlivá maličkost v nekonečné řadě ústrků a utrpení však dá do pohybu nevídané věci. Dívka Skeeter, navrátivší se do rodného Jacksonu z univerzity, náhle vnímá bezpráví páchané na černých novýma očima a ve své touze stát se spisovatelkou připadne na neuvěřitelný nápad: sepíše vyprávění hospodyň o jejich bílých pánech.
O ponižování, falešných obviněních, o bílých dětech, které vyrostou a začnou se ke svým chůvám chovat stejně jako jejich rodiče. Jako první se odváží vypovědět o svém osudu moudrá Aibileen, potom drzá a svéhlavá Minny. Další a další hospodyně se tiše přidávají, přestože prozrazení by je mohlo stát život. Přijde den, kdy kniha konečně vyjde - a Jackson už nikdy nebude jako dřív.

Blanka Solanská

Greene, Melissa Fay. Bez tebe nepřežiju: [odysea ženy zachraňující africké děti]. Vyd. 1. Praha: Triton, 2009. 351 s., [16] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-7387-316-5.

Skutečný příběh (miluju skutečné příběhy, protože jsou mnohem barvitější , hlubší a zajímavější než cokoliv si kdo dokáže vymyslet- alespoň podle mne) odehrávající se v Addis Abebě v Etiopii. Haregewoin Tefera žijící poklidným životem středních vrstev ovdoví a zakrátko nato příjde i o dceru, která zemře na AIDS. Zůstane po ní malý syn, se kterým ale babička téměř není v kontaktu, dítě je v péči otce.
Heregeewooin zůstalo jen málo pro co žít, to se ale změní, když je požádána, aby se starala nejprve o jedno pak i o další osiřelé dítě.
V Adis Abebě umírají mladí rodiče na novodobou nemoc AIDS a jejich děti přežívají na ulicích.  Haregewoin postupně přebírá do své péče další a další sirotky a brzy pečuje o šedesát osamělých nemocných dětí různého věku.
Díky finančním prostředkům od mezinárodních nevládních organizací mohla koupit dvě nemovitosti a otevřít v nich sirotčince. Pomohla zprostředkovat adopce dětí do náhradních rodin v Etiopii, USA i v Evropě. V roce 2004 obdržela v New Yorku ocenění za zásluhy o zdravotní péči.
Kniha mne naplnila hlubokou úctou a obdivem k hlavní postavě.

Blanka Solanská

Miłosz, Czesław a Dvořáčková, Vlasta, ed. Mapa času. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1990. 194 s. Plamen; sv. 113.ISBN 80-207-0232-6.

Nezapomínejme na poezii.V novinkách mne tentokrát nic neuspokojilo, sáhla jsem tedy po starších vydáních. A Czeslaw Milosz mne opět nezklamal. Autor prožil dětství a mládí v Polsku, dospělost pak ve Francii a USA. Právem je nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Knížka mapuje verše v časové posloupnosti. Tato báseň je z roku 1986:

Ale knížky
Ale knížky budou stát na policích, vskutku bytosti,
které se jednou objevily, svěží, ještě vlhké
jak lesklé kaštany pod stromem na podzim,
a dotýkané, laskané začaly trvat
i přes požáry na obzoru, hrady vyletující do povětří,
plemena na pochodu, planety v pohybu.
Jsme – hovořily, i když z nich byly listy trhány
anebo písmena polykal sálavý oheň.
Oč trvalejší než my, jejichž chabé teplo
vychládá spolu se vzpomínkou, tříští se a hyne.
Představuji si zemi, až tu už nebudu,
a nic se nestane, nic nebude, dál div divoucí,
šaty žen, mokrý jasmín, píseň v údolí.
Ale knížky budou stát na policích,
z dobrých rodů lidí, ač také jasnosti a výšek.

Jarmila Mikulášková

ADLER-OLSEN, Jussi. Vzkaz v láhvi. 1. vyd. Brno: Host, 2012. 552 s. ISBN 978-80-7294-690-7.

Mé první setkání s dánským autorem Jussim Adlerem-Olsenem. Vzkaz v láhvi je detektivka. Kromě napětí se dočkáte také sarkasmu a ironického humoru. Seznámíte se s komisařem Carlem Morckem (pokud jej již neznáte z jiných Olsenových titulů) a jeho parťákem Assadem z oddělení Q kodaňské kriminálky.
Detektivka, které má více vrstev, časových linií a navíc i přesah do oblastí psychologické a sociální. Nudit se u ní nebudete a partii, kterou rozehrává Adler-Olsen se svými postavami, můžu směle označit za brilantní. Ne nadarmo byla oceněna několika literárními cenami. A víc už prozrazovat by bylo nefér vůči těm, kteří by chtěli knihu číst.

Pavel Zajíc

Chauvel, Patrick. Válečný reportér. 1. vyd. Praha: Garamond, 2009. 297 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-7407-057-0.

Patrick Chauvel je francouzský fotograf, který zdokumentoval řadu světových válečných konfliktů - od Vietnamu až po Čečnu. Za své fotografie z čečenského konfliktu získal cenu World Press Photo. Kniha je autentickou reportáží, která je velmi osobně, ale silně podaná. Jednoduchý jazyk a drsné zážitky vám nedovolí knihu nedočíst. Chauvel se snaží pochopit místní (většinou stojící na druhé straně barikády) a konstatuje: "Je to pořád stejné. Lidi v terénu nic nevědí, jsou zaslepení bezprostřední akcí.". V knize řeší i etická dilemata své novinářské práce. Válečné zpravodajství na nás doráží dnes a denně a Chauvelova kniha je syrovým nehostinným prostorem v zákulisí naleštěného mediálního jeviště.

Alena Srovnalová

CeDírna

Únor bílý pole sílí. Tak si pusťte desku The Back Room od anglické kapely Editors. Kytarovka, no a? Písně, které šlapou, mají tah a od prvního fláku mají hitový potenciál. V rádiu, aspoň v tom mainstreamovém, to nehrajou, tak pokud neznáte, nevyzkoušet je by byla chyba. Jakmile totiž zachytíte první tóny písně Munich, budete vědět, kde je kapela nejsilnější v kramflecích. Stále dopředu hrnoucí se basa s bicíma (zvukově jako od Joy Division), kytara tvořící odéry a zpěv, který to celé balí do nezaměnitelného odéru (i když ten Ian Curtis (zpěvák Joy Division) v tom je cítit velmi). The Back Room je jejich debut z roku 2006, posbírali za ni spoustu ocenění, tak se nebojte a oceňte je také. Hity k doporučení? Celých 43 minut!

Abychom zůstali u kytar a v Anglii, máme tu kapelu House of Love. V hudebním kvasu britské nezávislé scény devadesátých let tato kapela trochu zapadla, což je škoda. Její styl je jemný, křehký, kytarový pop, se zřetelným odkazem (nejen v hudbě, ale také v textech) na šedesátá léta. Jedna z písní se dokonce jmenuje Beatles and the Stones. Eponymní album z roku 1990 je celých dvacet let mou tajnou láskou, protože je tak obyčejně obyčejné. Všechny mé tehdejší dospívající přátele zanechalo spolehlivě chladnými (čest výjimkám!) a možná právě proto jsem mu zůstal věrným. Navíc House of Love hrají dodnes a to je na nich (pro mne) sympatické.

No a na skok do vážné hudby. Darius Milhaud a jeho Le Creacion du Monde (Stvoření světa) je skladbou z roku 1923. Je to vlastně hudba k baletu pro malý orchestr a saxofon. Pokud Milhauda neznáte a máte strach z vážné hudby, nebojte. Jsou tam názvuky africké hudby, jazzu, rumby a vlastně ani nevím čeho všeho. Je to docela těžké popsat pocity, které u mne tato hudba vyvolává, ale tak nějak bych vám doporučil zkusit si to nahrát na nějaký nosič, drapnout sluchátka a vyjet si někam na kopec, sednout si na mez a jen tak koukat do krajiny a poslouchat. (I když v únoru se to docela blbě dělá.) Ale třebas si to zapamatujete do jara.  A i když ne, nevadí. Třebas zase příští měsíc.

Pavel Zajíc