Klára Goldstein

Až přijdeš
Až přijdeš
budu houslemi v tvých rukou
Nic nezůstane tříštivé jak sen
Pak každou chvíli bolestnou i krutou
sevře moře svým dnem

Až přijdeš
jak se vchází v nitra srdcí
a zas si mě položíš na ústa
Já budu měsíc, co se v mraku ztrácí
Ty ten, co dorůstá

Vdova
Na nahou perokresbu noci
odněkud svítí dnes
Zase ten zvláštní, dávný pocit
A rozestřený les...

Vzpomínáš, kdysi jsme tu stáli
a šípky sežehlé
kořeny rvaly z tichých strání
kde miloval jsi mne

Svítívalo se lucernami
a my se líbali
Dlouho jsme bloudívali sami
beze slov po kraji

Ty střechy v dáli...A déšt na nich
A kleny u cesty
Všechno bychom to znovu dali
za život, za štěstí

Komety kamsi prudce míří
Lze žít, lze protrpět
Shrbená vdova po malíři
má v rukou celý svět

U nás
Když u nás slunce vychází
nebe je bodlákový květ
Jen slavík svede vyprávět
co déšt všeptává do mezí

Když u nás slunce zapadá
hory jak uhle z pece žhnou
Vínem propadáš za láskou
a housle znějí do rána

Přání
Ač neodzvoní dřevu na stráni
a čepelím už dávno obroušeným
A ani větru, co přilétá z rovin
Vždyť slunci nebrání

Ať nezní hrana vůni muškátů
a kmenům lip s jejich desíti křížky
Ač břízy dál šplhají do své výšky
a střásají prach snů

Ať nemusí se písně oplakat
Ať vzpomínky zůstanou nepohřbené
A trámy chalup časem ohlazené
smějí tu navždy stát

Ať z hor se ještě nese volání
8 slunce vchází do karmínu vína
Ať v studnách voda nikdy neusíná
a zurčí do dlaní

Pití vína
Už neříkám ti, milý
že jsi můj vinohrad
Modlím se krůpějěmi
když víno chodí spát

Malátný měsíc pluje
červenou hladinou
Prázdná sklenice tvoje
šeptá skleněnou tmou

Ulehám do nedávna
na slunce hořící
Kéž neroztříští chladna
nikdy tvou sklenici

V čajovně
Tesknění černobrvé rákosem
probleskuje
Je živé. Moje
Útlé a rozmrzelé

Na střechu staré školy
od svého stolku hledím
S paží popsanou bděním
Touhou co neodbolí

Těžce se smutek skrývá
do dýmu chuti vína
Jdu. Od srdce je zima
Syčící
Úpěnlivá

Tak milujeme
Tak milujeme jednu řeku
A jenom jednu věž
Svobodní. Smutkem. Na útěku
Budoucím štěstím též

Tak políbíme jedny hory
Ty, co nám zpívaly
Jen jedna ústa, která se nám
do srdce propálí

Tak obejmeme borovice
břízy a javory
Jen jednu duši, pevně, navždy
A smrti navzdory

Co dál
Nabrousit kosu naděje
a setnout s ní smuteční ostřici
Dočkat, až západ rozleje
své víno pozdním sluncem hořící

Vyšplhat horám po hřbetě
Rozevlát louky touhou pradávnou
A rozkřičet se po světě
že krásné duše nikdy nezhasnou

Návrat
1.
Ten doušek vína
svěřuji tvým rtům Ten pohled letmý
dolů do údolí
Vrátím se zase
Přijdu, pamatuj
Ničím než láskou
srdce nezabolí

2.
Vrátím se zase
shlédnout s hřebene
Do trávy padnout
která skryje slzy
Vyčíst z těch míst
kde jsme, kam půjdeme
Ach, neopuťt mne
Ještě je tak brzy

3.
A vždycky bude
pro odchod těch let
co rozžaly se
sluncem nad horami
Zde naše ústa...
Ty víš... naposled...

Ten pohled letmý
dolů do údolí

Dívám se
Dívám se na hasnoucí víno
a tuším krajinu
která už nepřiletí
Těch písní, nocí, času
Těch sluncí ve stínu
Té touhy po objetí...

Dívám se na planoucí víno
a slyším housle znít
které už nerozkvetou
Plná spadlého listí
nabírám dlaní klid
A slova se mi pletou

Jarní
Sklo kaluží
déšt rozbil na střepy
a padl v srdce moje
Dlaň přiloží
na ránu vzápětí
Uzdraví mne z mé krve

Je odvěků
láska jak krokusy
Kvete, když kolem taje
I v člověku
v němž slunce hymnu si
na jedné struně hraje

Dlaň po dlani
I smrt je dočasná
Duši jiný tvar nedá
Čas nezraní
Nenosí bezesna
Jsem na tvou lásku hrdá

Holúbku
Po nebi země pobíhá
Jen staré lípy strmí
Proplouvá píseň jediná
a ústy všemi

Hoří dnes, hoří po horách
na stovky cest a srdcí
Stejné plameny na strunách
v nichž čas se vrací

Hvězdami jiskří vína tón
I housle planou jimi
Na ztichlé věži zní náš zvon
Holúbku sivý

Zažíhání
Jde poledne
a svléká z polí šat
Jde horké
Neúprosné
Jde poledne
Je slyšet zvony vlát
Z úpatí
v černé sosně

Jde poledne
co stíny zaplaší
Nítí se
touha o klid
Jde poledne
Má lásko nejdražší
Na srdci
slyším tě
být

Na konci luny
Na konci luny sněhobílé
bodlák se láme vedví
Noc...černá, prázdná, ostrá chvíle
A srdce neví

Temné je dávno...Zarůstá mi
pupavou jako meze
všechno co zbývá...Zapadání
v odváté něze

Jen stromy stejně shlíží k zemi
když duše křídla nová -
ten poklad ohrožený všemi -
do kmene schová

Srpen
Vysychá koryto
potoka němého
ke křídlům kachny až
Srdce je odkryto
Po srdci druhého
zbyde ten žal co znáš

Déšť tančí po dlani
Déšť líbá suchou mez
když vítr odletěl
Ticho jde ze stráni
U školy trhá vřes
zestárlý učitel

Starodávná milá zpívá
Déšt bije v hrudích starých, nahých skal
a z temných vrásek vymývá jim žal
Je přívětivě chladný
žádný z těch roků v láhvi nezůstal
Vpletený písni v cop však žije dál
V nich otáčím se za dny

Blízký, tak blízký je mi dnes tvůj hlas
a v dříví bříz, co rozžehlo se v nás
neztrácí plamen sílu
Jakoby někde spoután kvílel čas
Snad přivázal ho jediný můj vlas
pevně k té louce v stínu

Dočkej, ach, dočkej, lásko, toho dne
kdy moje ruce budou svobodné
jak jenom s tebou byly
Až strhám břečťan, co se zrádně pne
Svůj život svléknu v době určené
A příjdu k tobě, milý

A příjdu, jak jsem tolikráte chtěla
A budu z listí, z hor, z luk jako včela
a plná hudby tvé
Pak stará píseň, která nedozněla
vyletí ještě, šťastna, z mého čela
a v déšt se rozplyne

Vlhy
Prodoutnat večerem
jen s dvěma lampami
jsem si dnes přála
Jen s dvěma lampami
Jak trpce chutná zem
vzepgatá, chladná

Prodoutnat večerem
jen s tvýma očima
do ranní mlhy
Jen s tvýma očima
A zase vzhůru jsem

V zahradě vlhy

Kdo zítra
Tlak krve
vznesl nebe k hlubinám
až zapraskala klenby skořepina
Ale kdo zítra dolije ti vína
A neslyšně
že nepostřehneš sám

A koho
zítra přes brod přeneseš
lehce jak staré housle javorové
Na schodech k srdci malý skřivan klove
a do kamene
vtlouká drobný déšť
Bude to
všechno, co jsi s sebou měl
A znásobené tím vším, co jsi dával
Pije se radost místo vína na žal
Na to, co' s řekl
když ses odmlčel

Trvá
Na bez moc upadání
Nemám už srdce ani

Ještě spí ve tvé dlani
Slunce se polím klaní

Na konci usínání
slova má tvým se dají

o tom, že louky zplaní
nemám, ach nemám zdání

Aby
Noc taje do sklenic
a střemcha opadává
na srolovaný chlad
Nepřála bych si víc
než aby tvoje hlava...
Aby déšť skropil sad

Aby písně prosté
znovu se překřičely
Mne!...Ne!...Mne bude hrát
A zazněly posté
a nám mezi čely
zvlnil se listopad

+++
Lhala jsem světu
Skryla jsem
bolest v dutinách slámy
Na jabloň v květu
hrdá jsem
Na květy mezi námi

Louka přes louku
lehá si
Tehdy snad tady někde...
Zamkla jsem touhu
Ještě zní
i když krajina bledne

Ještě tě vídám
na stráni
když kobalt nebem smýká
Ve větvích lipám
vyzvání
a v srdci mém to vzlyká

Jak tenkrát
Kostěný prsten večera
sevřel mne tichem tupým
Z rysí tmy víno vyvěrá
a z láhve tiše mluví

Je ticho černých okenic
Temných hor nedohledných
A není slyšet vůbec nic
krom kroků a snu po nich

Ach, nech mne, lásko moje, nech
než rána rez se vzbudí
jak tenkrát v oněch jarních dnech
odbíjet na své hrudi

Začátek podzimu
Je slyšet žloutnout listí
po ohni zběsilé
A dech je vidět místy
na dně tvé košile

Pupava zavírá se
Ze země stoupá chlad
Něco se rodí zase
Něco odchází spát

V chalupách proutí praská
Pece jsou doběla
Zbylo mi nejvíc - láska
samotná docela

Kdy se líbá sen
Šupiny času odlupuje slunce
a na zdi u kostela
vlaštovka tepe rozjitřený sen
Takhle se vracíš...
A já netušila...
Jak list, jejž vítr žene hřbitovem

Jen dnes máš přece trochu tišší krok
a srpen skřípe formanskými vozy
Maličké září...namá ještě rok
vratkými krůčky návrat doprovází

Ke mě se vracíš
A já netušila...
A nepovíš mi, kdy se líbá sen?
Zda po květech
Zda za podzimu vína
či na listy, co sviští hřbitovem...

Krajina našeho dubu
Rozkývá ticho větve mezi hnízdy
každého rána
Náš dub má zase čtyři nové listy

Je náš jak déšt, co ladí k vzpomínání
a na cestě se mění v smutný prach
Zakrývá křídly konec vinobraní
a mezi lesy chutná po slzách

A mezi námi po něčem, co bolí
tak štastně jako nedožitý cit
Skrz tichá vrátka na dubové holi
přichází touha smutek usmířit

Chvíle
Pršelo
Jen co jsme vyšli ze síně
Podobně jak z mých očí
Tiše
A z hloubi Upřímně
A vy jste vkročil

Mladší než trs co padá k nedozrání
je touha všech
Tak velce se černota noci sklání
až tíží na bedrech

Soumrak v září
Tma dala svou krev listí
a rubíny se sypou
Je těžko počítat
Ta tráva nedomyslí
jak nad vzpomínkou milou
budu tu dlouho stát

Noc běží po hřebeni
Jen občas otočí se
a pak se rozplyne
že taky vidět není
Ale my o ní víme
A pořád věříme

Krajina s dveřmi
Nalehl javor na tmu kdesi
a křištál touhy dobýval
Kovový měsíc ostřím vzplál
a zakrvavil černé lesy

Nebe se trhá, těžce plyne
a zevnitř křičí nahá tma
Houslovým klíčem otáčíme
zámek se ale nehýbá

Tam
Náhle jsi zbělel
jako ticho tam
kde duše za svou už jen hudbu berou
A nejsi vůbec,
nejdražší můj, sám,
prokmitá čas každou mou slzou sterou

Na podzim všechno
kromě lásky mé
tichne v své bouři,
zmlkne opadáním
A my se pořád
ještě skláníme
nad život s jeho nekonečným zráním