Jako kluk měl raději pastelky než mičudu. Když máma vařila, on seděl v kuchyni a maloval si. Ke štěstí mu stačila tužka a stohy papíru. V pěti letech nastoupil na základní uměleckou školu. A pak, věren své vášni a umu, absolvoval studium malby na střední umělecké škole a následně Fakultu výtvarného umění Ostravské univerzity. Stále maluje a uzavřel kruh. Učí talentované děti na valašskomeziříčské Základní umělecké škole Alfréda Radoka. To je ve zkratce Petr Hajdyla, s jehož tvorbou se mohou milovníci umění seznámit na výstavě s názvem Pohledy, která se koná do konce února v rožnovské knihovně.
Co jste si pro lidi, kteří se až do podkroví čtenářského domu vyšplhají, připravil?
Osm nedávno namalovaných obrazů. Už jsem některé z nich vystavil v listopadu pod názvem Čerstvé maso v Galerii SUŠi v Ostravě. To pojmenování souvisí s tím, že jsou to opravdu nová díla, obrazně řečeno je to chleba před chvílí vytažený z pece. Jsem rád, že navzdory nedostatku času, se mi podařilo opět aktivně malovat.
Co vás táhlo v dětství k malování?
Člověk už má v povaze, že inklinuje k tomu, co mu jde, co ho baví a naplňuje. Vyrůstal jsem se čtyřmi bratry, a vzhledem k nedostatku hraček, jsme si skoro vše vyráběli sami. Bylo to hodně kreativní období.
Absolvoval jste na škole několik výstav, poté jste se ale na čas odmlčel. Lidé se mohli s vaší tvorbou setkat opět až na konci minulého roku. Znamená to, že jste se do tvůrčího procesu vrátil?
Ano. Měl jsem pár let málo času, nebo si to aspoň myslel. Oženil jsem se, narodila se nám dcera, začal jsem učit. Po čase jsem se ohlédl a zjistil, že se mi ze života vytratila má milovaná malba, a rozhodl jsem se to změnit. Chtěl bych při každém ohlédnutí zpátky vidět víc, než jen standardně prožitý život plný práce a občasného odpočinku.
A jaký je to styl?
Na ten se lidé vždycky ptají, ale umělci ho neřeší. Protože žádný malíř ve své době nemohl přesně říct, v této chvíli maluji impresionisticky nebo jsem klasicista. To se pojmenovalo většinou zpětně. Takže já říkám, že se zabývám současnou malbou. Nikam se nesnažím zařadit. Možná že umělečtí kritici by řekli, že je to podobné tomu nebo onomu, ale já to neřeším. Pro mě to jsou obrazy, které mi vznikají pod rukama.
Jak tvoříte? Spisovatelé to mají tak, že mnohdy ani neví, kam je příběh zavede. Máte to podobně?
Neustále se ve mně hromadí motivy, nápady, dojmy a mám jich plnou hlavu. Když mám pak konečně chvilku čas na malování, jsem nervózní, protože nevím, čím začít. Ano, vždy mám na počátku určitou představu, z níž vycházím, ale snažím se dojít k cíli svobodně. Není to tak, jako když skládáte uhlí z místa na místo a když je hotovo, odejdete. Naopak, u malby čekáte, co vznikne. Někdy mě to, co vzniká, zavede úplně jinam, než jsem původně zamýšlel. Ale beru to tak, jak to je. V tom je to napínavé a fascinující. Každému obrazu vycházím naproti, ale nikdy nevím, kam dojdu.
Co vám dává malování?
Mám bujnou fantazii a žiji tak v hodně pestrém světě, což mě baví. Ale všechno se to odehrává jen v mé hlavě. A jak to přijde, tak to také odejde. Malovat, a vůbec cokoli tvořit, pro mne znamená zhmotnit mé myšlenky, představy a prožitky. Těší mě sledovat, jak mi pod rukama vznikají obrazy. Když se při práci daří, činí mě malování neskutečně šťastným. V opačném případě propadám silnému zklamání a utíkám od plátna co nejdál.
Jsou malíři, které obdivujete?
Velmi se mi líbí práce Petera Doiga, který se prosadil až ve středním věku. Dnes je to ale malíř malířů trhající rekordy v aukčních síních. Právě po návštěvě jeho výstavy loni na podzim jsem se rozhodl znovu se zvednout a začít malovat. Blízký je mi také Michael Borremans, Marlene Dumas, nebo Neo Rauch.
A co velká jména?
Máte asi na mysli velká jména obecně známá laické veřejnosti. Před nástupem na střední školu jsem měl rád všechny ty Monety a Rembrandty. Během studií jsem však zjistil, že existují i jiné ikony. Vždy se ale rád podívám na originál Matisse nebo Noldeho.
Je důležitá škola i pro lidi, kteří mají talent?
Škola je důležitá, ale může mladého umělce znásilnit k něčemu, co se právě nosí a co zabije jeho přirozenost. Pokud je ale kantor schopný a správně rozvíjí specifika mladého člověka, je škola obrovským přínosem. Navíc si člověk na škole rozšíří vědomosti a pracuje v kolektivu stejně zapálených lidí, což žene studenty kupředu. Škola tedy důležitá je, ale není podmínkou k tomu, aby se člověk stal úspěšným umělcem. Spousty známých malířů pocházely z ulice.
Vždycky jsem si myslela, zřejmě naivně, že je důležité v prvé řadě zvládnout techniku. Umět namalovat figuru...
Technika a um, bývají výhodou. Podle mě je ale důležitější pro hudebníky. Je to základ, ano, ale moc to už dnes nehraje roli. Nechci v žádném případě shazovat podstatu řemesla. Sám jsem se zdokonaloval v malbě dlouhá léta a jsem tomu moc rád. Síla malby ale často netkví v reálně a technicky dokonale zachyceném motivu, ale v intenzitě prožitku, jaký vyvolá.
Alexandra Buršíková
převzato z: Spektrum Rožnovska, č. 2, 23. 1. 2014, s. 2
Související články:
Pohledy - stránka výstavy Petra Hajdyly v Městské knihovna Rožnov pod Radhoštěm