Kým jsme, kam kráčíme a co je výsledkem našeho snažení? A uvědomujeme si věci z nadhledu? Umíme být nad věcí?
Znáte ten klasický obrázek, zlatá závojnatka v malém akváriu ve tvaru koule, stojícím na malém stolečku. Vcelku útulný pokojík, na první pohled. Avšak když se zamyslíme nad pocitem rybky plovoucí v malém akváriu, k čemu dospějeme? Je její život dobrodružný? Plný nečekaných situací? Má šanci svůj úděl změnit? Nebo je odsouzena dožít svůj život ve fádním prostředí malého akvária, bez nebezpečí, v relativním pohodlí, denně znova a znova objevovat krásy kamene, který chovatel umístil doprostřed akvária. A pokud má šanci svůj úděl změnit, jak by to měla udělat?
Takovéto myšlenky pluly (jako ta závojnatka) mou hlavou ve chvíli, kdy jsem stál poblíž výpůjčního pultu v Knihovně Jiřího Mahena v Brně. Všude bylo dostatek místa na to si sednout s knihou vytaženou z nepřecpaných regálů a začíst se do ní. Všude bylo dostatek světla. Všude byli lidé, kteří si knihy chtěli vypůjčit.
Pokud bych měl své dojmy ze všech knihoven, které jsem v posledních letech navštívil, shrnout do jednoho slova, tak by to bylo slovo PROSTOR. Slovo, které v asociaci s rožnovskou knihovnou má trpkou příchuť Prostor je totiž přesně to, čeho je v rožnovské knihovně nedostatek.
Je mnoho lidí, kteří mi budou oponovat, přestože chodí do rožnovské knihovny a jsou s jejími prostory spokojeni. Nevadí jim, respektive nenapadlo je nikdy, že by knihovna také mohla vypadat jinak, než jak jsou již více než dvacet let zvyklí. Prostě rožnovská knihovna vypadá takhle a tak to prostě je.
A přesně pro tyhle pocity a myšlenky je důležité upřít mysl občanů města a uživatelů knihovny k představě a pocitům, že je normální se v knihovně necítit jako ve skladišti, ve kterém se nikdo nevyzná (někdy ani knihovníci v ní pracující), že je vlastně přirozené v knihovně strávit více než jen pět-deset minut u výpůjčního pultu, kdy jsem obsloužen knihovníkem, kdy vlastně ani nevím, jak ostatní oddělení knihovny vypadají, neboť je budova na patro a nohy mi už tak neslouží a tím pádem je normální mít v knihovně výtah. Že je knihovna důležitým sociálním elementem, tvořícím ostrůvky svobodného a otevřeného veřejného prostoru, odkud Vás nevykážou pro odlišnost Vašich názorů či pro Váš sociální status.
Knihovna je instituce, ve které se pracuje s knihami, tedy komoditou, kterou musíte mít kam uložit. Pokud přijdete na exkurzi do té rožnovské, tak s odkazem na filmovou adaptaci cimrmanovské hry Vražda v salonním coupé, budete procházet budovou a všude, včetně chodeb vedoucím k toaletám, budou kachny, kachny a zase kachny. Nicméně přestože knihy neustále vyřazujeme (pro jejich opotřebovanost či neaktuálnost), neustále také knihy nakupujeme. Musíme je mít kam uložit a do přecpaných regálů jich více nenacpeme.
Chápu, že většina obyvatel Rožnova nepotřebuje (na rozdíl ode mne a jiných knihovníků) navštěvovat jiné knihovny a proto jim můžou být mé pocity vzdálené. Proto se však dlouhodobě na stránkách Spektra ve svém psaní snažím informovat o knihovně jako o instituci, která nejenom, že něco vytváří (hodnoty), ale má také problémy a potřeby. A tou největší potřebou je výše zmiňovaný prostor. Proto také vítám snahu volených zástupců města problém a potřeby knihovny řešit.
V případě, že se v budoucnu setkáte se sloganem KNIR ROSTE, hledejte za tím knihovnu. Je to název kampaně knihovny, snažící se přesvědčit obyvatele města o potřebnosti rozšíření prostor knihovny. A proč knir? KNIhovna Rožnov, přece.
Pavel Zajíc
Psáno pro Spektrum Rožnovska