Vánoce mám od útlého dětství neodmyslitelně spojené s knížkou. Ale začalo to vzájemné přátelství všelijak.
Předzvěstí vánočního času byl Mikuláš. Nevěděla jsem nikdy pořádně, jestli se těšit nebo spíš bát. A když k nám o tom čase zavítal v podvečer úctyhodný vousatý pán, doprovázený čertem, ale na štěstí i andělem, bylo mi všelijak. Oddrmolit básničku o ptáčku zpěváčkovi a zazpívat písničku o přicházející zimě (pravda, u nás na Hané se sníh vyskytoval velice sporadicky), odříkat všecko to neposlouchání a zlobení rodičů, to se dalo zvládnout, a pokud mě můj milovaný dědeček Toník při tom držel za ruku, co se mohlo stát… Hm,…strach šel především z čerta. Mlátil kolem sebe řetězem tak, až jsem viděla vykulené oči babičky, co že to je „za divocha“. Ale také anděl měl kolikrát čertovsky peprné poznámky. Mnohem později mi došlo, že po návštěvě několika rodin před námi už byli poslové nebes poněkud společensky unaveni, takže při odchodu si čert přiskřípl mezi dveřmi ocas, Mikuláš ponožkami vysušil sestřinu „loužičku“ z podlahy a anděl si utrhl jedno křídlo. Babička, která byla rozený generál, pěkně hartusila na svatou trojici a já se jen divila, že ji čert nic neudělal. Jeden rok, to mi bylo tak 8 let, nikdo nepřicházel. Prý jsme byly toho roku asi moc zlobivé. Mamka nachystala v kuchyni kovovou vaničku na koupání a počala večerní očista. Když jsme byly se sestrou celé od mýdla, před venkovními dveřmi se ozval šílený hlomoz řetězu, skučení a ryčení. Ten skok mokrých a namydlených dětí do peřin viděl jen málokdo. Jen jsem nemohla pochopit, proč se maminka a babička nějakou dobu nebavili s dědou. Rodiče i prarodiče druhého dne po „Mikuláši“ museli vrátit sousedům nějaké vypůjčené věci (aspoň tak nám to vysvětlovali, když nás navečer nechali chviličku samotné) a při návratu se náramně bavili a smáli. Nechápaly jsme proč.
Můj dědeček Toník byl sice vyučený zedníkem, ale byl náramně sečtělý. A trval na tom, že musím jít v jeho šlépějích. Takže podstrčil Mikulášovi knihu, kterou mi měl předat jako dárek za splněné úkoly. Už nevím jakou, snad něco od J. Verna v sešitovém vydání (takových knížek měl děda na půdě celý velký dřevěný kufr z vojny) nebo něco od Shakespeara. Tehdy jsem už rozpoznávala písmenka a uměla trochu číst, ale vůbec jsem netušila, že se jednou stanu knihovnicí. Myslím, že jsem z té vážné knihy nepřečetla ani řádek, a kde skončila, netuším.
Pravá vánoční nálada přichází pokaždé až na Vánoce. Dobroty, zářící ozdobený stromek. A především dárky. Nikdy mezi nimi nescházela knížka. Tenkrát to byli Karafiátovi Broučci, ilustrovaní Ondřejem Sekorou. Okouzlena ilustracemi i vyprávěním jsem si tu knížku doslova zamilovala - a mám ji dodnes. Možná právě i díky ní jsem se později stala knihovnicí.
Darovat dobrou knihu ale není tak lehké. Je smutné, že kniha se v poslední době stává tak trochu dárkem z povinnosti. Málo které dítě si dnes přeje knížku pod stromeček, když může dostat autíčko na ovládání nebo třeba mluvící panenku. No, kdo by vyměnil dotykový mobilní telefon nebo nový mp3 přehrávač za knihu?
Přesto doufám, že je hodně takových, kteří když rozbalí dárek a vykoukne na ně kniha, mají v očích upřímnou a nefalšovanou radost.
Ilona Kroupová
psáno pro Rožnovský prostor, č. 10, roč. 4