* 17. 6. 1967

Pochází z Velkého Újezdu u Olomouce.

Nebe peklo ráj

Nad loukou nad lesem
modravá oblaka
tam pasou se beránci
a slunce je ze zlata

všechno má čistou
a bělavou glazůru
hudba zní líbezná
to když andělé na kůru
zpívají s varhany

však aby se lišilo
co je tma a co světlo
musel bůh k nebesům
též stvořit i peklo

peklo je zvláštní svět
hluboko v podzemí
tam nejsou beránci
jen síra a kamení

z pekelných ohňů žár
všechno je horoucí
a na zdi erb
na něm vidle planoucí

dunivá hudba zní
do řetězů řinčení
po ohnivé vodě máš
pekelné mámení
pije se a tančí
co možná nejvíce
a do toho všeho
divoké čertice.

(publikováno: leden 2019)

Všechno nejlepší


Noc pomalu střídá ráno
měsíc líně couvá zpět
dnes do matriky bude psáno
Martinka přišla na tento svět

do kolébky jí položily
daly na ní teplou peřinku
sudičky se nad ní naklonily
a řekly dáváme ti do vínku

ať jsi šťastná zdravá krásná
a jen malinko těch starostí
to jen aby sis užívala
víc života radostí

tak jak řekly tak se stalo
uběhlo jen málo let
zas tu máme 14.3.
kdy narodil se tento květ

tak na tvé zdraví teď připíjím
ať zacinkají skleničky
buď stále šťastná zdravá krásná
jak ti to přály sudičky.

(publikováno: leden 2019)

Panna a netvor

Už to není jako prve
cítím tu pach tvojí krve
prýští asi z čerstvé rány
nikdo víc tu není s námi

schovaná jsi někde v houští
mé oči projdou každý kout
jsem zrůda která neodpouští
nemůžeš mi uniknout

jak objevím ty tvoje skrýše
budu tě štvát jako zvěř
bude konec tvojí pýše
budeš moje to mi věř

do tvých ramen zatnu drápy
a zkrvavím je docela
chtěl jsem jenom tvoji lásku
tak proč jsi mě nechtěla

zakousnu se do tvé šíje
mé zuby tepnou proniknou
pohádkám zazvonil zvonec
nemáš šanci uniknout.

(publikováno: červen 2015)

Smutná

Proč pláčeš, básničko?
nebreč a pošli nářek zpátky
jinak těmi kaňkami
rozmažeš své řádky

a to by byla velká škoda
pak v tom našem světě víc
nezbude nic jen samá zloba
a my, co jí nastavujeme líc.

No to víš
udály se velké věci
a my básničky trpíme tím
že z básníků se stali vědci
a co hůř, opustil je rým

ty tam jsou časy Šrámků a Erbenů
našich literárních bohémů
zato máme místo nich
básník @ seznam.cz
na zahradním totému

promiň a nezlob se
co ti teď právě povím
já jsem jen malá básnička
ale bez rýmu!?
jsem smutná
jsem jak výstřižek z novin.

(publikováno květen 2015)

Za oknem

zas sedím u okna
je pochmurné ráno
a prstem na sklo
píšu svůj sen

tak jako každý den
víc není mi přáno
sedím a čekám
na tebe jen

až půjdeš okolo
snad budu mít štěstí
a znovu uvidím
tvou krásnou tvář

jediným pohledem
mně rozjasníš ráno
jako když slunce
rozprostře svou zář

konečně přicházíš
srdce se rozbuší
a stažené hrdlo
chce zavolat „stůj"

jsi plná života
s úsměvem na tváři
proč jsi mi ublížil
osude můj.

proč zrovna já
jsem na vozík přikován
co jsem ti udělal
chtěl bych to vědět

chtěl bych k ní utíkat
vzít ji do náručí
smát se a radovat
ne tady sedět

ale já sedím dál
svím smutkem se užírám
zatím co venku vše
už jarem voní

nikdo se nedoví
že tady za oknem
soužím se čekáním
a žiju jen pro ni.

(publikováno květen 2015)

Anděl

Za jedné tmavé noci
já měl jsem divný sen.
Viděl jsem živého anděla
jak si na kašně seděl.
Měl křídla barvy popela
a jen tak do vody hleděl.

Po chvíli, jak jsem se osmělil
šel jsem k němu blíže.
Šel jsem blíž, že podívám se líp a znova
ale on jen hlavu otočil
a řek mi tato slova.

Co jsou to tady za lidi
omšelí, i v krásném hávu
nedbaje hříchů nejtěžších
pro svoje peníze a slávu.

A za žádnou, žádnou cenu
nepřiznají svoji chybu
a tak s kamennou tváří
jež připomíná leklou rybu
mají výhružky své vždy na blízku
a to vše, jen pro pár lesklých penízků.

Co jsou to tady za lidi
že netrestají lháře
a chca se dostat o kousek víš
klidně i šlápnou ti do tváře.

A za žádnou, žádnou cenu
nepřiznají svoje vady
a tak s kamennou tváří
jak trpaslíci ze zahrady
mají výmluvy své vždy na blízku
a to vše, jen pro pár lesklých penízků.

Co jsou to tady za lidi
až mě z toho kůže mrazí.
Když bratr svému bratrovi
třeba i jen pro trochu pohodlí
do zad nůž vrazí.

Pak se na mě podíval
s tváří bílou jako křída.
A nočním tichem zazněl šum
jak roztáh svoje křídla.

Nečekal na mou odpověď
nečekal, až se zeptám.
Proč z kamene oživnul
a proč na svět tolik reptá.

Odletěl.

Já zůstal sám
a přemýšlel, o co jde?
V tom z nebes ještě zaznělo.
„Na každého dojde"

Od té noci je kašna prázdná
já chodívám k ní každý den.
A čím dál víc si myslím
že to tehdy nebyl sen.

publikováno: říjen 2014

Smrtko buď rozumná

Stojíš si v zákoutích jen oděna v plášti.
Sleduješ celý svět každičký den.
Nespíš a nesnídáš je to tak zvláštní.'
Smrtko buď rozumná, jsi jako zlý sen.

Asi jsem troufalý, a ty ztrestáš mě záhy.
Přesto ti řeknu, co na srdci mám.
Lépe si nastav své života váhy.
Pak vděčni budou ti všichni co znám.

Smrtko buď rozumná a vybírej s citem.
Prosím dej pozor, koho v rukou máš.
Dívej se dobře, kdo propad ti sítem.
Smrtko buď rozumná, vždyť jsi osud náš.

Ber staré a nemocné, co na tebe čekají.
Nenech je trpět a jen v koutku stát.
Oni se těší, jak se s tebou setkají.
Všechno je přebolí, budou v klidu spát.

Smrtko buď rozumná a nesahej na děti.
Dopřej jim prožít si svůj dětský sen.
Život tak rychle utíká, zestárnou v zápětí.
Tolik jich umírá, každičký den.

Tak už se nemrač a buď trochu veselá.
Chci slyšet smích a ne nářky z kostela.
Teď se mnou se napij a pozvi mě do tance.
Vždyť na tomhle světě jsi nejvyšší instance.

Ale až přijde čas a pán ti poručí.
Nebudu se vzpouzet, nebudu lát.
Jen sevři mě pevně, sevři mě v náručí.
Pak tiše půjdu do hrobu spát.

Publikováno: červen 2014

Umělé oplodnění

Někdy je k nám osud nakloněný
jindy se zase zády obrací.
Po čem však touží všechny ženy?
Po početí, to jim smysl do života navrací.

I když dáš ženě štěstí, lásku
třeba i modré z nebe, proč by ne?
Přesto dřív nebude šťastná
nežli dítě své k svému srdci přivine.

Ale nejsou to jen ženská přání
a za to, oběhnu třeba poledník.
Že i chlap se na to těší
jak má na svět přijít jeho následník.

Ale když to nejde cestou lásky
i kdybyste na tom dřeli jako otroci.
Však ještě není všechno marné
vždyť přece my, můžeme vám pomoci.

SURE PRO je tou správnou cestou!
A za chvilku pouhou, malinkou.
Jen zavedeme katetr
budeš i ty maminkou.

A pak budeme všichni šťastni
od rána až dlouho do noci.
Vy z dítěte se radovati
a my, že mohli jsme vám pomoci.

Publikováno: duben 2014

Slzy

Pročpak máš maminko
proč máš mokré tváře?
A na řasách kapičky
jak lístek od rosy.

To jsou můj miláčku
lístečky z herbáře.
Které mi život sám
co chvíli nosí.

To jsou můj miláčku
slzičky duše mé.
Do které tvé srdce
svůj život vdechlo.

To nejsou jen kapičky
co koulí se ze tváře.
Jsou  radost i zklamání
v těch slzách je všechno.

Slzy jsou bolestné
to zažívám muka.
Slzy jsou stýskání
až srdce mi puká.

Slzy jsou loučení
dříve než odejdeš.
Slzy jsou vítání
jak lásku svou obejmeš.

Slzy jsou příkoří
co s námi tu žije.
Slzy jsou vzpomínky
i kus nostalgie.

Slzy jsou upřímné
ty nehledí na stud.
Slzy jsou odvážné
jdou s tebou i na smrt.

Slzy ti nezmizí
když stydíš se za ně.
Slzy jsou pořád tam
i když je zakryjí dlaně.

A co teď  maminko
co teď máš za slzy?
Koulí se jak hrášky
ti po tvářích dolů.

Můj malý drobečku
to jsou slzy štěstí.
Že tady  můžeme
být dneska spolu.

Publikováno: únor 2014

PRO MARTINKU

Martinka je pravá kráska
takové milé stvoření.
Je to moje velká láska
mé životní koření.

Před 23 lety spolu
lásku začali jsme si slibovat.
Co jsme ale nevěděli
že občas nervy na pochodu
bude nutno přikovat.

Vdyť chlap je jenom velké dítě
vněm dřímá duše lotrovská.
A čas od času pozlobí tě
i když jsi láska jeho obrovská.

To pak umíš se i na mě hněvat
dokonce občas mě i hubuješ.
Pak ale ruku k smíru umíš podat
na důkaz, že mě stále miluješ.

Za to všechno rty tvé líbám
a rukou vlasy pohladím.
Ty jsi přece moje láska
na to myslím to já vím.

A když někdy chmura prostoupí tě
a do tmy černé zavře tě.
Tak já ti řeknu, miluji tě
jsi nejlepší na světě.

Tak to prostě světem chodí
smích i nářky, lásky, boje.
Ty však měj vždy na paměti
že srdce mé je navždy tvoje.

Publikováno: leden 2014

DVOJÍ TVÁŘ

Jednou slunce svými paprsky laská
jindy zas hrom bije.
To ale není důvod, by na čele vráska
takhle se normálně žije.

Vždyť každá mince má dvě strany
a bílá nemusí být vždy jen čistá.
Však to, že žijem pod hvězdami
jen to je pravda jistá.

A po čase krásném příjdou zas těžké doby
jak po veliké lásce nářky, zloby.
Vždy za lícem bývá rub
i v krásné tváři bolí zub.

A zajíc co oči k spánku mhouří
i on to ví, že někde sokol krouží.
A já ač hledím na nebe
tak často myslím i peklo na tebe.

Tak ať jsi zajíc či onen zub
nad každým z nás teď krouží sup.
Někdy je blízko, jindy zas až v pohoří
nakonec každému z nás
ta naše svíčka dohoří.

Publikováno: leden 2014

MOTORKA
Ty jsi moje velká láska
a dobře vím, že i já pro tebe.
Jsi můj život moje kráska
za to jednou příjdeš do nebe.

Tak netaj se tím, že na mě myslíš
když večer k spánku oči přivíráš.
Často i ve svých snech mě vidíš
než s jitrem zas oči otvíráš.

Já jsem však pyšná žes paní moje
že často dáváš mi do těla.
Vždyť všechny údy mé jsou vlastně tvoje
jsem věrná služka, tobě oddána docela.

Ani nevíš, jak jsem šťastná
když rukou svou mě pohladíš.
S láskou celou obejmeš
krásně se na mě posadíš.

Jen s tebou se cítím skvěle
dáváš mi smysl života.
A mrazení máš po celém těle
když se nám v mžiku cesta zamotá.

Za tvoji lásku teď slib ti dávám
že vše udělám proto jen.
Abychom spolu šťastni byly
a mohly tak prožít další den.

A kdyby snad někdy nastala chvíle
že smůla zlá se nám naši jízdu zkazit pokusí.
Nic se neboj, jen schovej se za mě
já pro tvé zdraví nechám se rozbít na kusy.

Tak děkuji bohu, že mě tě do cesty přivál
a každý den mi s tebou krásně začíná.
Ty jsi můj život má paní a láska
já jsem jen stroj tvoje věrná mašina.

Publikováno: prosinec 2013

STÍNY
Noc pomalu končí
hvězdičky blednou.
Oči mám zavřené
a duši neposednou.

Slyším zas kroky
jak blíží se ke mně.
Jiní to neslyší
ten problém je ve mně!

Na každý den já mám
vzpomínku zlou.
Teď bojím se pohnout
oni někde tu jsou.

Všude mě provází
i na strmé hoře.
Nezmizí kdybych plul
na širé moře.

Za mnou se otáčí
já točím se zády.
Doktore pomóc!
Zase jsou tady.

A co smrt? Kam pak jdou?
Kdo mi to poví?
Co mlčíte!
Říkám vám
stínů jsou plný hřbitovy.

Nevím co dělat mám
potichu pláču.
Tak zkouším je přelstít
a ze střechy skáču.

Teď ležím v márnici
nohy mě zebou
Mi drazí nesmuťte.
ten svůj,
vezmu si sebou.

Publikováno: prosinec 2013

KARNEVAL
Dnes k poslechu a pobavení hraje hudba po setmění,
hlásá rozhlas, tak má být, každý na karneval může jít.
A tak do velkých příprav hned pustily se krásky,
fintí se a zkrášlují pro své veliké lásky.

Ráda by se však předvedla i ta co krásou bůh obdařil skromně,
jedna z nich je malá Běta co bydlí na hájovně.
O co méně do krásy snad do chtíče je dáno,
mohla by o tom vyprávět snad každé druhé ráno.

Že ze snů svých vášnivých často budí se a sténá,
však poznat lásku skutečnou doposud štěstí nemá.
Když ale maska jí tvář uschová pak vnady nachystané,
víc štěstí budou mít a ženou se tak stane.

Jak nastal večer osudný ta dívka s vůlí ženy,
počala si strojit plán, svůj plán zlořečený.
Pak bez dozoru matky a s přáním k temné moci
vyšla mladá dívčina do hlubin černé noci.

Už je v sále, v kole křepčí, vína teče dost a dost,
v krásném kroji kněžky lásky vlní se očím pro radost.
Když se jí pak vodník zhostí už po desáté za večer,
radostí jí srdce plesá dnes to vyjde ber kde ber.

Po jedenáctém tanci hádá, bude to snad ten či ten?
Právě jí však nenapadá žádné z jejich známých jmen.
Když dvanáctá píseň dozní, sama ho hladí po vlasech,
do ucha mu své přání šeptá a vzrušením až tají dech.

Tak jdou spolu ruku v ruce do temné noci pro radost,
jen měsíční jim světlo svítí na jejich těla a nahatost.
Tak se stalo ! Je z ní žena, znavená klečí na mechu,
šťastná i když zneuctěna, černé noci k posměchu.

Sundá si masku, s ním to trhne, vstává a chce odejít.
V tomto činu mu však brání, náhle ten tam je lásky klid.
Od hádky až k nenávisti přejde tento jejich spor,
zlověstný křik letí lesem, s ním stupňuje se jeho vzdor.

A bere kámen mysl kalná a ukončuje křiku běs,
hrobové ticho zachvátilo ve vodníkových očích děs.
Teď v houšti mizí nepoznaný, roztřesený žabí král
a ona leží oči vzpíná do míst, kde večer měsíc stál.

Zas je sama děvče prosté už bude to tak pořád jen,
snad sudičky smrt jí přály, snad jen měla špatný den.
Bude svítat, slunce vstává, už dopsaný je dívčin snář,
čas ten nikdo nezastaví, nic už nerozzáří její tvář.

Publikováno: 18. 11. 2013

STARÁ ZVONICE
Na konci prázdné ulice
blíž k lesu nežli k návsi stojí.
Pochmurná stará zvonice
co lidé se jí bojí.

Podivné se o ní šíři zvěsti
už z dob turecké války.
I když jsou to jen pověsti
každý vyhne se jí z dálky.

Tenkrát se v ní voják skrýval
chodilo za ním děvče.
Starý zvoník písně zpíval
jak za slunce i deště.

Ale trvalo to krátký čas
jen do osudné noci.
Než ticho proťal dívčí hlas
co její hrdlo moci.

Ten výkřik zazněl jenom krátce
jak boha prosí k pomoci.
Pak zas hrobové ticho
rozlilo se do noci.

Hned sousedi ke zvonu běží
odkud její výkřik zněl.
Kdo tam běžel může říci
nic podobné jsem neviděl.

Leželi spolu on i Běla
stydět se za to nemusí.
Můj ty bože! Vždyť jejich těla
jsou roztrhaná na kusy.

Dodnes se neví jaká zrůda
kdo to těm dvěma přivodil.
Však od těch dob už na zvonici
ani sám zvoník nechodil.

Tak časem chátrá, zanedbaná
ta strašidelná zvonice.
A lidé na to pořád myslí
proč smrt v ní našla tato dvojice.

Nikdo si to k ní nenamíří
to místo pokryl věčný strach.
Tam lítají už jen netopýři
a víří ten stoletý prach.

Dodnes taková místa máme
která nic dobrého nevěstí.
Však rádi si o nich povídáme
Přece od toho jsou pověsti.

Publikováno: 18. 11. 2013

TAK CO TO JE? ...
Dvě ústa se k sobě tiše blíží
jako dva šípy co osud vystřelí.
Najednou mám pocit, že mě všechno tíží.
Ano či ne, tady už rozum nevelí.

Rozum už nevelí
však naše oči se střetly
a pohledem co mají dospělí
si rázem všechno řekly.

Tep se rychlí
srdce se zastavilo.
Je to snad sen?
Či k smrti se nachýlilo?

Mám pocit krásný
že chybí mi až slova.
Však na duši úzko
ale chci to zažít znova.

Tak co to je?
Co myšlenky z mé hlavy vyhání.
Ne, není to sen
je to první líbání.

Publikováno: 18. 11. 2013

KAPLIČKA V POLI
Jde malý chlapeček
jde polní cestičkou.
Za ruku vede se
se svojí babičkou.

Spolu jdou samotní
tiše se dívají.
Za ruku vedou se
hledíce po kraji.

Dojdou až na místo
kde končí cestička.
Tam z pole tyčí se
podivná kaplička.

Zastav se babičko
postůj na chviličku.
Proč v poli stavěli
maličkou kapličku?

Zůstali tedy stát
před sebou břížek.
Na břížku kaplička
na kapličce křížek.

Ach ty můj synáčku
tady v ty luka.
Stala se hrozná věc
srdce mi puká.

Před časy dávnými
ta věc se stala.
Chudobná holčička
zlé časy mívala.

Byla tak maličká
sirotka sirá.
Sedlák i selka
často jí bila.

Dnes ještě vidím ji
zrovna jak tebe.
Když zabil jí blesk
co na ní sjel z nebe.

Pověz mi babičko
vždyť holčičky přece.
Bývají za bouřky
schované v dece.

Ach ty můj synáčku
ti povím cos toužil.
Tuhletu holčičku
osud jen soužil.

Hrabala na poli
bouřka se hnala.
Bosá, jen v košilce
domů se bála.

Pověz mi babičko
proč zázrak se nestal.
Zač krutý blesk s nebesy
holčičku trestal?

Ach ty můj synáčku
tohle trest není.
Jen pánbíček děvčátku
ukončil trápení.