Margot Vémolová

Yunnan
Až bude zase podzim
a šat Yunnanův
bude se válet v trávě
Setkáme se
Poklekneme
mezi vějíře
a necháme se oddat
větrem
z jižních provincií
Číny
A pak už mi nezmizíš

Až bude zase podzim

Sen
Nasadily si křídla
a letěly
až k Sacré Coeur
Objímány euforií
S barevných rozet
kanuly
slzy dojetí a štěstí
Tam
v těch malebných uličkách
kaváren a malířů
si uvědomily
jak se milují
Pak se chvíli
nechaly unášet
hudbou kontrabásníka
Zpět
se snášely
lucernovou alejí
Sen?

Noc v Kutné Hoře
Bok po boku
Stín za stínem
nad údolím
visí luna
Svatá Barbora
gotikou stavěná
oslní tě
vzkřísí tě

Půlnoc dne
Uvězněná v sama sobě
čekajíc, až pád víček
ukončí bdění
Slaměné hodiny
jdoucí pomalu
jako marný život
Zakrátko
sežehnuty pravým
slunečním paprskem
Lituješ mě?
Proč?
Vždyť pravá
tvář
je tak
ubohá
Uteč!

Minulost
Každý večer
když umírá den
sedím
nad roklinou
a hledám tě
Ty
si bezhlavě
a vznešeně létáš
v korunách mých
myšlenek

Propast
Podivný obraz tvého úsměvu
věští smutek
Temné stíny
hemžící se
v hloubi duše
Jantarové oko
zkoumající
kloub pravdy

Irish cream
V šálku irského krému
utichá pláč
Slzy stékají do čaje
a spolu s ním vytvářejí
zvláštní chuť
Nářek
nad ztraceným štěstím
se mění v mlhu
lásky

+++
Střepiny šťastných dnů
jako by
rozvál vítr
do temných koutů
starých půd
Sychravé dny, tak smutné
Jako nenávist či láska
Samota
pohlcující tě
od hlavy k patě
Stesk?

Cesta domů
Vítr
nutící tě k pláči
Bezelstné sněhové vločky
letící vstříc
tvým rtům
Trosky padajících
domů
snících
o pusté planině
nekonečných dálek

+++
Zmizela
ve vášni života
a já jsem
zůstala sama
v té skořápce
dětství
Obranou
je zeď

+++
Ověnčeni radostí
kráčeli
zasněženými poli
Zmítaní pocity
a pochybnostmi
a jak
bylo
ticho
Ticho
prosycené výčitkami
Tak hutné
a těžké
Pálilo a všude
na těle i
duši
zanechávalo
hluboké
krátery

+++
Lětěla jsem v bublině
a hrála
na piáno z vody
skladbu
šplouchající
jak
Beethovenův Měsíční svit
Vracím se
po kolejích života
zpět
vyvržena
ze světa básníků

+++
Slovem
zaskočil jsi mě
Chřadnu
Se zimní
tváří
obracím se k tobě
a
klopýtám
oslněna
tváří léta …
Smím?

+++
Ve světě ukrytém
vysoko v mracích
daleko od pozemské
bolesti
Oděna v rubáši
odpuštění
smířena s bohem
čekám až s úsvitem
spatřím
tebe

+++
K tobě kráčím
duši otvírám
Už naposledy
Jinak shořím
se zastřeným zrakem
budu putovat tímto
světem
Se zastřeným srdcem

+++
Zmizel jsi
tu noc
Já plakala
ryzí slzy
a chtěla jsem se bolestí
zalknout
v lodžii
A tu noc jsem
zemřela

Do lepenkové krabice
usadil ses
Zavřel ses
A nechal ses unášet
proudem slz
A ty jsi tam se mnou byl
Něžně ses mne dotýkal
abych nezapomněla
že nejsem sama
Chtěla jsem už konečně
vydat za hranice
svých stínů …
… Ano, šlo to, ale jen
ve snové krajině
V jiné dimenzi …
Ve vodě

S probuzením
ovládl mě strach
a má duše zalila se
inkoustem černým

Dědovi
Zvuk houslí
nikdy neutichající
Veselí
a dobrosrdečnost
skryté
ve vrásčité tváři
Staré garáže s motorkami
Znějící fanfáry
z nejlepší
svíčkové

+++
Děravé srdce
zůstalo
Bez veškeré něhy
a jemnosti
Myšlenky
nemající řád
Hledím
k obloze
Nevím
kdo
jsem

+++
Mlhou snů
Zavátých polí
Snahou
bezedných studnic
pro mozek z mosazi
Upíraje zrak
k lomozivým
hradům
uvnitř
kalamáře

+++
Moře úzkosti
by se našlo
v jediné mlze
Moře radosti by se našlo
v jednom úsměvu
Ale pouhým okem rozpoznat nejde
kolik úzkosti je v jedné slze
a kolik radosti v jednom úsměvu

+++
Zapadající slunce
se slilo
v krvavý pruh
Nedostává se dechu
ani slitování
Stříbrný měsíc snad
vše napraví …
… Snad …
Vůbec někdy …?

Spící město
V ulicích
střepy stesku
V kočičích dlažbách
usedavé vzlyky
… A hvězdy v dalekých
výšinách
dál vedou bezstarostný
život