Michaela Pospíšilová

A přece je vše jinak.......
Přes veškeré zklamání,
v srdci tě mám dál.
Ani nevím zda bys o to stál.
Zda si zasloužíš toto vyznání.

I když znám tvé chyby,
i když trochu tě znám,
říkám si coby kdyby,
kdybys pravdu znal,
co bys udělal?

Já básním propůjčuji slovíčka,
co nedovolí mi býti spící,
co zvedají mi víčka,
co nedovolí mi býti snící.

Před pár dny svět
byl jak pohádka.
Jak sen,
jak zahrádka
plná květin jen.

Přes brýle růžové takový svět jest.
Po chvíli však pravdu vidíš zas.
Cit ale v srdci zůstává
po dlouhý čas.

Bez brýlí jinak vidím tebe,
jinak vidím svět.
V srdci však zůstáváš.
A připomínáš nedostižné nebe.

Jsi daleko
a přece blízko.
Létá se vysoko,
ale padá nízko.
Pamatuj si to!

Jakou to pravdu vidím
a jakou viděla jsem dříve.
Proč jen mé oči srdce šidí?
Proč v mých očích jiný jsi?

Jakýkoliv můžeš být.
V mém srdci ale zůstaneš
ať budeš či nebudeš chtít.

Láska
Když hvězdy ovládnou nebe,
mé srdce roztluče se víc
a jen a jen pro tebe
s prosbou otáčí se na měsíc.

Když je noc,
nemůžu spát.
Stále musím se ptát.
Jak moc
mám tě ráda?

Když sen usedne na víčka
o tobě je jen.
Je krásný
a jasný
jako ten den,
ale zmizí se sluncem...

Když zavřu oči,
vidím jen tebe
vedle sebe.
To mi ke štěstí stačí.

Každé brzké ráno
chci se vrátit zpět
do svých snů.
Chci vidět sen opět
ve světle dnů.

Jsi moje slunce,
co má velký žár.
Jsi ten,
co chce jen největší dar.
Lásku.

Celičkou noc,
nemůžu spáti.
Stále musím sama sebe
se ptáti.
Jaký vlastně jsi?
Jak dobře znám tebe?

Každý má svůj vlastní svět,
svůj květ,
na kterém může sám žít
a dá dost práce
ty světy propojit.

Tak jako ta hvězdička
drží se nebe,
tak já ráda
držela bych se tebe
a tvého srdíčka.

Každá ta větička
má ti něco říci.
Snad to pochopíš až přijde správný čas.
Možná jsem naivní a snící,
ale musela jsem ti to říci.
A řekla bych klidně zas.

V mém srdci místo máš.
Každé z mých
tajemství už vlastně znáš.

Rozděluje nás moře,
blízko k sobě však máme.
Sic jen krátký čas se známe.

Jsem jako voda,
a ty jsi útes.
Každý den se vídáme
na chvilku pouhou.
Ach škoda!

Není nám souzeno spolu žít,
smáti se,naslouchat a společně být.
Hluboká propast mezi námi jest.
Nemůžu udělat jediný krok,
aby mě nepíchlo u srdce.
Však neminul den,
abych necítila neděje tok.

Naděje,k té se upínám,
někdy i celičkou noc.
Věz,že na tebe vzpomínám
a stále budu,moc.

Narážíme do sebe,
zůstati spolu,ale nesmíme.
Každou chvíli mizím od tebe,
se srdcem těžkým jako kámen sám.
Stále však neději mám.

Třeba jednou přijde správný čas
a my se setkáme po letech
zas.

To však jsou jen zbožná přání,
o kterých asi,
nemáš ani zdání.

Ty jsi mé slunce
Mé slunce přestalo zářit.
Můj život ztratil svůj lesk.
Mé slunce přestalo svítit.
Můj život ovládl stesk.

Prosím vrať se.
Některé věci vzala bych zpět.
Vrátila bych čas.
Přála bych si jen,
aby našeho štěstí květ kvetl zas.

Duše bolavá jest.
Srdce zlomené.
Operace nejsou nutné,
ale tvůj návrat z cest.
Ano.....

Mé slunce přestalo zářit.
Můj život ztratil svůj lesk.

Tvůj návrat mu barvu vrátí,
a zažene věčný stesk.

Svět bez tebe byl by jen.
Samý smutek.
Samý sten.

Zklamání
Tak jako slunce a nebe patří k sobě.
Tak já vidím
své slunce i nebe v tobě.
Tak to cítím.

Jsi jiný,
než myslela jsem
než jsem chtěla.
A já ve změnu,
jen doufat směla.

Na očích růžové brýle jsem měla
a pravdu tak neviděla.
Jen iluze klamné.

Připadl jsi mi jak princ z pohádky,
jak ideál můj,
se kterým chci prožít život svůj.
Však takový nejsi!

Jaké to brýle láska mi dala?
Proč jen růžové jsem měla?
A ty jsi byl takový jakého jsem chtěla.
Takový o jakého jsem stála.

Však jaké prohlédnutí přišlo....
Byl to jen sen.
Jenž zmizel se sluncem.
Ošklivé zklamání jen,
Zůstalo zde.

Zklamal jsi mne zklamal,
že jsi nemohl jiný být,
že nebylo nám souzeno
společně snít.

Přestože zklamal jsi mne,
přestože srdce bolí,
ze srdce vyhnat tě nemůžu,
ale co s city zmůžu?
Srdci neporučím.
Určí si samo!
Opak jej nenaučím.

V srdci tě mám,
snad od chvíle,co tě znám.
A to se nezmění.