Jana Kalusová

Možná
Možná tě nenávidím....
Možná tě miluju...
Možná že tě nezachráním...
Možná, že marně slibuju...

Možná se zlobím...
Možná jsem plná díků...
Možná, že srdce nezahojím...
Možná, že pozvednu dýku...

Cesta životem není rovná,
a žádná sudička není hodná.
V životě neexistoje jistota,
je jen to ,,možná" co hvězd se dotýká.

Proplouvat životem,
nekoukat za sebe,
věřit v přátele,
nemyslet na tebe...

Možná bych na tebe měla zapomenout,
Možná bych tě měla ze srdce vystrnadit...
Proč musím sama sebe napomenout?
Proč nemůžou se naše osudy sladit?

Ale...
Ty se možná vrátíš....
A já ti možná odpustím...
...Možná ...

Pár drobných
Špinavé vlasy, roztrhané šaty,
Nohy jak rozrýpané dláty,
Chodidla sedřeny do krve,
Takové bylo její poprvé…

Zapudrovaná špína, falešné záplaty,
V dlani pár drobných z výplaty,
Nohy v střevíci, o volnost prosící,
Takové bylo její potisící…

Prodat to, co zbylo,
Vždyť je to jenom tělo…
Však srdce a hrdost dávno nemá,
Nemá to jediné, co by chtěla…

Jen pár drobných…

Nadějná vs. Beznadějný
Tam, kde končí sny a začínají legendy,
Tam, kde i dospělí věří na happy endy,
Tam, kde za tmou jitro se skrývá,
Tam, kde naděje svoji píseň zpívá,

Tam jsem tě hledal… a nenalezl

Tam, kde žebrají padlí andělé,
Tak, kde noci jsou s děvkama probdělé,
Tam, kde tma rozerve ti duši,
Tam, kde ticho drásá uši,

Tam jsi hledala ty mě… a nenalezla

Svatá v pekle,
Prokletý v údolí naděje,
Samota srdce nezahřeje,
Ale osud… osud si to tak přeje…


Hope
Držím ji, nehty zarývám do krve,
Nepustím ji! Dneska poprvé.
Však vytrhne se a s výčitkou se dívá…
„Odcházím. Tak to přece bývá…."

„Odcházíš… tak to bývá…" zašeptám.
Vždycky řekneš to samé a já nevím, jestli na to mám…
…jestli mám na to, ztrácet tě znovu a zas,
Být bez tebe, bez sebe, bez nás…

Havran se mi krákavě směje,
Vítr svoji tesklivou píseň pěje,
Já těžce lapám po dechu,
S hlavou slouženou na mechu.

Možná chci bez tebe umřít,
Ale ještě žiji…
Ještě jednou za věčnost tě uzřít,
Vlasy, co po tobě zůstaly,
V dlani se svíjí…

Neuměl jsem se rozloučit,
Neuměl jsem říct sbohem,
Asi bych se to měl naučit,
Má neschopnost je tvým hrobem.

Bylas mé světlo ve tmě,
Bylas u mě, nesmě i smě…
Teď zmizelas v hlubinách půlnoci,
Jsme tebe, naděje otroci…

Sen…
Přestože neznám cestu,
Přestože křičím ze snu,
Pokračuju pořád dál,
Po cestě ze snu, co se mi zdál.

Cesta se kroutí, spěchá, zatáčí
A někdo se na mě otáčí.
V očích má strach, volá o pomoc,
Natahuje ruku a volá : "Já nechci noc!"

A já… nevím…
Mám noc rád…
Rád v ní hřeším…
A na provaz lidi věším…

Nevinnost?!
V hlavě krvavá rána…
Jedna mrtvá bílá vrána…
Nevinný hřích pro hříšnou lásku…
Tři životy dané v sázku…

Oči, co pro světlo nevidí,
Srdce, které závidí…
Jazyk, co odporuje rozumu,
Svědomí, co křičí : „Já za to nemohu!"

Ruce, ze kterých nejde smýt vina,
Rty, co hltají doušky vína
Červeného jako hněv,
Trpkého tak, jak chutná krev.

Čtyři jezdci Apokalypsy,
Nevinně se tváří,
Možná to jsou lháři,
Co boj sami se sebou sváří…

Láska, jejich vůdce na bílém koni,
Lehce pokyne na oběť svoji,
A stejně tak jako loni,
Už teď pohřeb jí tajně strojí…