Lukáš Bárta

Rubikovy kostky
Vím že jednou vezmeš
některou z těch planet
- snad tu zrušenou -
a vyřízneš z ní
cosi jako šlépěj

Vždyť i dnes plakala tu blízko
jedna z baletek co znám
a co jim lámou páteř
dle příručky lesníků
o krychlení kulatiny

Chvíli tu někde počkám
vím že mi píšeš manuál
a podle něj jsou srdce
Rubikovy kostky

Chvíli tu někde počkám
Vím dobře jak končí
příliš těžké hlavolamy

skleněná
skleněná
možná láhev
možná křišťálová koule
semeniště střepů
vmetené až k chodníku

v podřepu
dítě co dloubá do žížaly
každý zvlášť
odprošuju

Průlet
průvodcovství vlastním bytem
trezorové rozprávky
zpočátku rozšeptávané přes stůl
než se rozehřejí
málem k neudýchání
nervózní čekání na zjihlost (nejušlechtilejší z možných)
anebo padací most
byť nechtěný

možná jen třeskne
coby uhlopříčný průlet lávy
oknem otevíraným při jarním mytí

předtím ještě navýsost choulostivé
sbratření vykonané
mezi dvěma pánskými kabinkami
za hovoru o francouzském libertinství
a rukou potřes
nad zadrobeným umyvadlem

a mnohem víc málem nevýslovných
pomilováníhodností
ze světla zrovna jako ze tmy

pro tuhle instantní chvíli
společného průzkumnictví
chvíli tesklivých zašantročených panáků
společně oživovaných
nesmluvenými formulkami
nahodilou kabalou

pro tuhle chvíli
společných fragmentů
krátkometrážní odvahy
nejneschůdnější ze všech odvah

Hranostají
Hranostají tlapky na pokorném sněhu
obtisk do samoty
nebe kdesi mimo nás –
hovoříš snad příliš tiše
a já neslyším
přes padající vločky
přes všechny ty vychladlé prameny

Uplácal jsem cosi
cosi ze sněhu
Není v tom víc než ve mně
Jakási vřava zmáčená
a umrzlá ...

Za kolika mračny
dočkáš se stísněného snu...

Letěl se ohřát
z bolavé kojenecké zimy
z modrohnědé vzlykavé zimy škubavé
Nad posledními puchýři
nad zaschlou zdivočelou kaší
nad mraky vysmrkal se ze slz
a v otevřených dveřích
proměnil se v led