Tomáš Orság

Ranní cesta z postele
Po dlouhém spánku
Zkusím si oči protřít
A z postele vyskočit

Opak je bohužel pravdou
Zjistím, že to vůbec
Není věcí snadnou

Poodhrnu peřinu
Fuj, to je kosa!
Asi jako z nosa

Poodhrnu víc
Brrrr!
Už ani víc!

Přece jenom, zkusím nohou
Vystrčím ten lidský temostat
Ne! Co jsem to udělal
Teď budu litovat!

Mráz mi běží po zádech
Přece jenom, zkusím nádech
Nasaji ten čerstvý vzduch
Je to dobré - Uch

Nastává náročná fáze
Peřinu odhodím
A jako zajíc vyskočím
Už to začíná
Chytnu peřinu za okraj
Raz dva tři Teď - hop
A jsem z postele na jeden skok

Cestu z postele jsem zvládl
Jedním skokem
A tak to zvládám den co den

Něco z cesty za poznáním
aneb Kytice trošičku jinak

U lavice dítě stálo
narychlo si tahák psalo
Bodejť by ses jen trochu málo
Ty jede výkvěte učilo

Učitel se táže
Vyrazí navrch paže
Ty ses asi učil? No baže!

Když píšu domácí úkol
Myslím na vůkol rudy vřes
Učení je někdy děs

Píšu dál beze slov a myslím,
Hoř plaménku slov
Ať udělám si třeba popáleniny
Třetího stupně

Říkám si sám pro sebe
Fráňá Šrámek mě tak nebere
Použiji zas tebe Erbene

U katedry byl žáček s učitelem
Seděl tam mučitel podvečerem
Piš, žáčku, piš - Ať jsi zticha jako myš
Píšu, píšu si zápisky do dějáku i
matiky
Piš, žáčku, piš a zároveň mě slyš

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek
Píšu, píšu si článek
Piš, žáčku, piš! Nikam nechoď
pryč

A on vždy napřed
Škrk a škrk
Žáčka asi šálí zrak

Rozum žáčka ubohého
Pořád mu to vrtá hlavou
A ty stránky skrčené
Jeho potem barvené

Pěkný den, jasný - v tu dobu
Spěchají rodiče do školy
A nežli zvíš, jsi škole blíž
Můj žáčku, nic se nebojíš?

Úspěch ve škole není žádný med
Ne každý chytrou kaši sněd!

Blues aluminiové lžičky
Tak klid!
Rozhžněte svíčky,
pozor co se bude dít.
Nyní přijde blues aluminiové lžičky.

Těžký, přetěžký život mám,
jsem stará a poohýbaná.
Nezdvořile a neslušně,
hliníkem nazývaná.

Nerezová toužím býti,
byla bych schopna podstoupit i elektrolýzu.
Už ať se na mě vše jen svítí.
Tím vším chytím druhou mízu.

Jediní mí přátelé jsou vidlička s nožem.
Každý jsme z jiného kovu,
každý prošel jiným strojem.
Ale všichni pocházíme z Mikovu.

Jediné mé skromé přání,
je úcty trochu.
Jsem dobrá na snídání,
ale nelibá oku.

Lidi mají zuby zkažené,
nemají mě rádi.
Radši mají železné,
hliník plomby dráždí.

A tak zůstala jsem sama,
na tom širém světě.
Povídám si s vidličkama,
a toužím po kloudné větě.

Lidi povídejte si se lžičkami,
zvlášť s těmi hliníkovými.
Zasypávejte je kloudnými větami,
pak budete spokojeni vy i my.