Klára Beránková

Bezmoc
Nebojím se
jakého tě najdu zítra
Jen, že čas mě obralo tvá ústa
Jen, že chápu, že jsi největší dar
A toužím jako se touží po životě
ve vyprahlém jícnu trvání
když měsíc vypíjí kaluže mezi domy

Kdysi
Točil ses zády k orloji
A kolik přešumělo roků
A kolik přespěchalo kroků
přes život tvůj než rozpojil

tvou mysl s tím, co odlétlo
Ruce s rukama zmizelýma
a s mládím, co se před očima
tiše o konci prořeklo

Je ještě místo pro odlesk
A nech mou slzu chvět Se na něm
Nelze zahlušit srdce stesk
po trní dávno zapadaném

Po trní růží hedvábných
co snivě kvetou pod povrchem
abys je jednou s němým vzdechem
přijal z očí a z rukou mých

Přiznání
Každé to ráno
kdy piješ kávu mých očí
vylétám z tmavomodrých skal
Každé to ráno
kdy mě za zrcadlem odvíjíš
než vejdeš apsidami
Každé to ráno
má žebrová klenba
stesaná tvou přítomností
prorůstá až pod nebesa hodin
A zdi křičí
rozjitřeny touhou v blescích,
drahý

A ona příjde
A ona příjde
Políbí tě letmo
Nebo i z hloubky dní
A ona pří jde
rozečtená tebou
až na dno tajemství
Ach, kdybys tušil...
Myslím plna žalu
na zvuk těch chvil
Na znící duši
kdyby stránky zmaru
ty's ve mě obrátil